Hra

Katka se občas zmiňovala o bratříčkovi. A my si ji mezi sebou posílali jako míček na pinec.
„To musíš říct mámě,“ řekl jsem jí.
„To musíš říct tátovi,“ řekla žena.
Oba jsme se na sebe vždycky spiklenecky podívali.
Ve školce se držela stranou a špitala si.
Hrála si sama. Vyprávěcí kostky a mlčící karty. Hry, ke kterým jeden potřebuje spoluhráče, zvládala jako solitér se dvěma hromádkami figurek úhledně postupujících proti sobě.
Jednou jsem ale vešel do obýváku a uslyšel ji, jak naléhavě říká: „Nemůžu ho zabít. Je to můj táta.“
Bláznivě mě napadlo, že nikdy netvrdila, že by bratříčka chtěla.