Polykání

Chodím nalehko, hezky po pomyslné čáře, levá, pravá, levovýbok, pravovýbok, pozor, bulvy, nevypadněte! Občas protáhnu šíji s přenesením nátřesu dopředu, ještě to umím, ale pětatřicítka se vzdaluje za záda, rychle stárnu, protože doba se mění a já v mládí hltavá nevinnosti.
Panic ubírá tři roky, ale o třetinu zrychluje další plynutí věku. Starci vezmou měsíc, ale čas zase zpomalí. Jenže spolknout, vtáhnout celá těla do sebe mohu jen tehdy, když vojáčci v pravém prostoru opravdu v pozoru.
Kolik mi jich jen uteklo z pekáče, brzofrků a nenafuků!
Potřebuji dědka.

„Jsem celý naměkko, když ty seš naostro…“
„To snad ne,“ řekne.