Možná jednou

„Chtěl bych uspořádat vlastní filmový festival…,“ snil Vito s očima otevřenýma dokořán, „sehnal bych všechny svoje oblíbené filmy a promítal je jeden za druhým…“
„To by se mi líbilo. Jako bych směla nahlédnout do tvé duše,“ snila Giulietta společně s ním.
Leželi na rovné střeše vesnického domku. Drželi se za ruce a hleděli společně do soumraku. Nikdo o nich nevěděl.
„Kdybych tak mohl promítat sedmdesátkový formát…“
„Třeba se ti to jednou podaří…,“ povzbuzovala ho, „…budeme žít daleko odtud, kde lidi ocení krásu. Nebudou tak… tak omezení... zatvrzelí.“
„A o čem sníš ty?“
„Já…? Chtěla bych se naučit hrát na cello.“