Mozzarella boy

Vinař si popotáhl kšandy.
„Rozhodli jsme…,“ pohlédl na Vitovu matku, která blahosklonně přikývla, „že se spolu přestěhujeme do domku poblíž vinohradu. Oba máme rádi klid a čerstvý vzduch. Že ano, drahá?“
„Jistě, kocourku,“ zatokala Pupella a pošimrala vinaře na ovárku.
„No a vám dvěma zůstane tenhle dům a vinárna jako živnost…“
„Takže to znamená…?“ nadechoval se Vito. Matka ho důrazně kopla do holeně pod stolem, aniž by jí zmizel slavnostní úsměv ze rtů. „Totiž děkujeme…“
„Tak to bychom měli.“ Vinař spokojeně zapráskal navoskovaným knírem.
Vito poklekl a vzal Giuliettinu ruku do své.
„Ano, ano…,“ vykřikla dřív, než se stihl zeptat.

Vito s Giuliettou seděli mlčky u stolu. Nestačili se divit. Její otec si navoskoval knír, z navztekaného tenoru přešel do konejšivého barytonu. A použil kolínskou! Jeho matka si vzala nejblyštivější korále, které jí poskakovaly po dekoltu, když se klokotavě smála. Klopila oči, cudně se rděla za doprovodu vinařových druhořadých komplimentů.
„Co se to děje?“ zašeptal Vito své milované. Jen pokrčila rameny.
„Já jen vím, že u toho asi nechci být.“
„A to jsem byl pyšný, že jsem pochopil Vesmírnou odyseu...“
„Je to záhada,“ kroutila hlavou vinařova dcera, „Chtěla sem manžela a teď to vypadá spíš na nevlastního bratra a macechu.“

Momo usedl naproti Giulliettině oknu, do stínu košatého olivovníku. Hypnotizoval záclonku jejího pokojíku, jestli se snad dnes nepohne. Poté se chopil letité mandolíny. Pohladil struny jako kadeře milované ženy.
„Ach slunce mé… rozzářené…,“ zanotoval úvodní sloku vlastní písně tak, jak si ji nacvičil během pastvy. Kozám se milostná píseň líbila.
„Máš paže sličné… a rty hebké… Jedeš potvoro!“ Koza Rozálie přiběhla pozdravit svého pána. Laškovně ho trkla do ramene a zamečela na pozdrav.
„Hybaj zpátky do ohrady, mrcho nevděčná,“ sakroval svalovec.
„Slunce mé….“
„Méééé!“ přidala se Rozálka. Nechtěla se jen tak vzdát svého partu.
„Minkia! Jako duet jsem to nenapsal.“

Momo se ochomýtal poblíž vinařovy usedlosti. Okouněl a čekal na svoji příležitost. Zatímco ten bělásek a jeho matka zapadli do domku, zkoumal, které okno by mohlo patřit Giuliettě. Přece se nevzdá tak snadno! Ostatní děvčata ho nezajímala, když mohl mít kteroukoli z nich, kdy se mu zachce. Stačí napnout bicáček nebo protáhnout trapéz a padají do kolen. Ale Giulietta ne.
Začal házet kamínky na okno, které by přece jen mohlo být její. Po chvíli se otevřelo.
„Běž pryč, Momo! Tady nemůžeš být,“ vykoukla ven.
„Ale já tě miluji... spanilá,“ vyznával se svalovec.
„Ale já tebe ne. Páchneš kozama. Běž pryč!“

„A to bych se na to podívala!“ matka Pupella zahromovala na celou náves „Nějaký vinař nebude zostuzovat naši rodinu!“ Vito kulhal, co to šlo, ale matce nestačil.
„Takové spaghetti ještě nejedl, jaké mu naservíruje Mama Carbonare!“
Zabušila na vrata vinařské usedlosti. Zmatené hlasy, dupot několika párů nohou. Pak se dveře otevřely. Giuliettin otec popotahoval kšandy, aby ukázal, kdo je zde pánem.
„Ha! Signor… Jak že se to jmenuje?“ zalomcovala udýchaným rekonvalescentem po svém boku. Vinař překvapeně vyvalil oči na rozezlenou ženštinu. Jeho tváře nabraly odstín vlastního produktu z rodinné vinice.
„Eeee… Pojďme si promluvit někde… v soukromí… mezi šesti očima…“

„Takže já vám to zopakuju, pane starosto,“ bouchla pěstí do stolu, že by se Stromboli začala cítit méněcenná, „ Vy teď zvednete svůj spokojenej úřednickej zadek a postaráte se o mého chlapce.“ Pupella vztekle zalomcovala opěradlem židle. Starosta byl povděčen vyšší prozřetelnosti, že sedí naproti přes stůl. Potil se až na zádech.
Vtom se otevřely dveře.
„Mami? Co ty tady děláš?“ podivil se Vito. Právě se vrátil z nemocnice na korbě zelinářské vozu. Bledý jako mozzarella. Jizvy na ruce milosrdně skrývala bavlněná košile.
„Dávám věci do pořádku,“ šlehla pohledem po hodnostáři.
„Certo,“ přikyvoval horlivě starosta, „Však jsme tu jedna rodina, he?“

Linkový autobus dorachtal na náměstí chvíli po poledni. Kromě babek, které se vracely z trhu, se z útrob oprýskaného vozidla vykolébala i růžolící matróna s květovaným kloboukem a parfémem, který nutil řidiče jet o něco rychleji, než klikaté serpentiny běžně umožňovaly. Přeměřila náměstí zkoumavým zrakem. Odfrkla si, když nedopatřením šlápla do kuřince. Nejbližší patník se brzy seznámil s velejemnou podrážkou módní obuvi.
„Hledáte někoho?“ zahlaholil Gepard.
„Jmenuji se Pupella Carbonare. Hledám svého syna. Přijel k vám dělat tu… kulturní osvětu…“
„Čehože?“ Při pohledu na kypré boky zavzpomínal na mužná léta.
„Nebo to byla jiná vesnice? Všechno se tu jmenuje stejně."

Pošťák Nino měl ošklivou nehodu. Přivezli ho předevčírem celého zasádrovaného, upoutaného na speciálním lůžku se sadou závaží a vahadel, která měla jeho pochroumanou existenci udržovat ve stavu optimálním pro léčení, ale k uzoufání otravném, když se chtěl člověk vyspat. A tak mu Vito vyprávěl o svém kinu, o své lásce a úhlech kamery. Nino se jen smál, až se otřásaly pružiny na ďábelském soustrojí.
„Človíčku nešťastný… Kdo to kdy viděl? Takového snílka žádný sicilián do rodiny chtít nebude. Jestli chceš na otce své milované opravdu zapůsobit, musíš mu ukázat, že máš svoji čest, pravidelný příjem a srdce na správném místě."

Začal s opatrnými procházkami po nemocničním parku. Zatímco byl upoután na lůžku, jako by někdo vymazal z jeho života dvě roční období. Díval se na svět novýma očima, z nichž vyprchala veškerá naivita a nerozhodnost, ale ještě do nich nestihla vstoupit skepse a zahořklost. Sunul jednu nohu před druhou, podpírán sestrou Francescou. Povzbuzovala ho. Dodávala mu sebedůvěru, aby to nevzdal. Hleděl na své ochablé nohy. Cesta k fontáně a zpět se zdála být nekonečná. Třásl se vypětím po celé těle. Po čele mu cestovaly kapičky potu.
„Takový pokrok se jen tak nevidí. Úplný zázrak! Tak možná jednou za sto let…“

Oddělení popálenin. Hluboká noc. Za oknem vřeští cikády. Vito si prohlíží světelné tapiserie na protější stěně. Utlumovák pomalu najíždí. Vnadná sestra s láskyplným úsměvem mu zrovna vyměnila kapačku. V ruce to škube, rána pálí a svědí zároveň.
Vitova mysl se toulá. Vždycky sám uprostřed davu. Jako by ostatní uměli zaostřit na něco konkrétního a vydat se za tím. Ale on jen vyčkával, pozoroval, neschopen se rozhodnout pro správnou cestu. Nyní už ale nemusím stát opodál, blesklo mu hlavou. Moje drahá Giulietta! Už jsem ve hře, ne jenom divák. Je to hra tak krásná, až to zabolí a víčka ztěžknou slzami.