Jen hodiny tikaly

„Najednou mám pocit, jako bychom nebyli sami.“
„Ale jdi Ty brepto“, usmál se rozpačitě. Podal ji lahev červeného. Tváře ji hořely. Zachumlala se hlouběji pod peřinu. Pevně se přitiskli.

Snad sme to nějak nepodělali, proběhlo mu hlavou. Máme rodiny. A navíc, je to Anča. Ta, co s ní zapíjel všechna hoře a radosti světa. Ta, co s ním hrála na vojáky, kryla záda. Nejen v dětství.
Srdce jim bušila tak silně.

Schováme si tohle na památku. Tam, jak jsme zakopávali naše poklady v dětství?

„Tak co já s tím“, povzdychlo si svědomí do prázdného pokoje. A utřelo si slzy rukávem.