Vlastní

Spolkl další prášek. Panika se konečně vytrácela a na její místo nastupovala touha znovu vidět vyděšené oči, slyšet zajíkavé prosby. Tepala v hlavě, ovládla mysl. Koneckonců, nic na něj nemají. Notebook vyměnil, starý v harampádí ve sklepě hledat nebudou. Flešku ukryl geniálně a ty holky už nepromluví. Proč by se teda měl bát vyjít ven?
Hrábl po běžeckých botách. Dá si kondiční běh, pak zkontroluje věci v autě. Jistota, že má vše nachystané, mu taky přidá na klidu. A zítra… Shýbl se k tkaničkám a uviděl lístek, podstrčený pod dveřmi.
Touha zmizela. Vztekle polkl.
Nikdo nemá právo tohle lidem dělat!
 

„Jak to vidíš?“ zeptám se Jury. „Myslíš, že už jsme ho aspoň trochu nahlodali?“
Ušklíbne se. „Určitě. Přestal vybírat schránku.“
„Opravdu?“
„Myslím, že se bojí, co dostane dalšího. Kdybys ho viděla, jak se rozhlíží, kdykoliv je venku. Do práce i z práce skoro utíká. Je pořád zalezlý doma. Připomíná mi rybku, co se ukrývá v korálovém útesu.“
Skousnu si rty. „Za čas mu otrne. Nesmíme ho nechat, aby se zaměřil na někoho jiného. Musíme ho vyšťourat. Zařídit, aby tenhle korál rozkvetl. Tedy, spíš aby puknul. 
„Jak to myslíš?“
„Pokud se nesesype, někde se bude chtít vybít. Musíme ho odchytit včas.“

Hleděl do tmy, hrdlo sevřené. 
Chlápek, co teď prošel kolem paneláku, nezahlédl ho ráno na zastávce? 
Proč do něj odpoledne vrazila ta podivná žena? Beztak mu zas chtěli strčit nějaký lístek do kapsy, či kdoví co horšího. 
Taky ten zvláštní mladík, co se na něj v buse dlouze díval a přitom telefonoval. Určitě ho popisoval ostatním. 
Policajti? Nebo…? 
Usrkl kávy, okamžitě ji vylil do dřezu. Chutnala divně. Že by zas pronikli do bytu? Kdy už ta zatracená firma konečně nainstaluje objednané bezpečnostní dveře? Potřetí prohlédl detektorem všechny místnosti.
Byt mu začal připomínat Papinův hrnec. Bezpečí zmizelo.
Jak z toho ven?

 

„Už v tom jede,“ sděluje mi radostně Jura. „Změnil kartu v mobilu, počítač vypnul. Začíná se škvařit. Přitlačíme.“
Jsem ráda, že stalker očividně znejistěl, ale ráda bych měla věci pod kontrolou. 
„Neuděláš žádnou hloupost, že ne?“ 
Pohodí hlavou. „Ne. Ale chci, aby se bál. Každého, kdo projde kolem. Každého šustnutí. Usnout v noci. Vyjít ve dne. Tolik holek zničil! Nesmí mu to projít! Nás už zná. Ale Soňa měla kamarády. Dotlačím ho…“
„Počkej!“ zarazím ho. „Nemůžeme být úplně jako on!“
„Proč ne?“
„Neklesneme přece na jeho úroveň!“
„Tak co vlastně chceš?“
„Je ještě jedna cesta.“
„Dokážeme to?“
Pokrčím rameny. „Snad.“
 

Podruhé vyměnil zámek. Pečlivě prohlédl byt. Žádné další zařízení nenašel. Vyměnil kartu v mobilu. Smazal všechny soubory, předtím je samozřejmě pečlivě uložil na flash disk. Přestože ho to pokaždé, když mazal další jméno, vnitřně zabolelo, oddechl si, až poslední soubor zmizel a disk byl uschován do perfektní skrýše.
Teď mu nikdo nic nedokáže. Oddechne si a pak se vrátí ke své tmavovlásce. Zaslouží si to. 
Už klidnější vyšel před byt. Pod nohy se mu snesl bílý lístek.

Sofie
Agáta
Lena
Iveta
Soňa

BRIGITA

Stále spíš klidně?

Úzkost mu stáhla hrdlo. Zabolelo ho na hrudi. Co teď? Notebook! Musí pryč! Hned!

Jura se vzteká. „Tu kameru jsi měla dát jinam! Bylo jasný, že ji najde!“
„Třeba jsem to chtěla.“
„Aby dostal ještě většího vzteka a příště tě rovnou sejmul?“
„Nemůže nijak vědět, že v tom jedu.“
„Nemusí. Vylije si na tobě zlost. Přenesená agrese, chápeš?“
„Ubráním se. Tím ho přece dostaneme! Vyjede po mně a má problém. Policie mu projde počítač oficiálně. Najdou v něm všechny důkazy, co si je jak blbej schovává.“
„Ne! V tom parku jsi včera běžela naposled, jasný? Do toho bytu už taky nevkročíš! Necháš hezky všechno na mně! Nic nedělej, nic nevymýšlej, rozumíš?“
To určitě, holoubku. 
 

Přemýšlel. Byla to náhoda? Nebo tam byli spolu? 
Náhoda. Nemůže přece být s takovým odporným individuem. Ale že se tam ten pitomec přiřítil zrovna v nanejvýš nevhodnou dobu. Většinou potkával jen ji. Chodívala běhat hodně časně, to mu vyhovovalo. No nic. Zítra je taky den. 
Přešel k počítači bezmyšlenkovitě vyťukal kód.
Špatné heslo? 
Zlostně zadal číslo znovu.
Nic.
Zapípal mobil, vztekle po něm sáhl. Vytřeštil oči na zprávu. 
Zkus 1234
Cože?
Nevěřícně těkal očima z mobilu na počítač. Skryté číslo. Co to má znamenat?
Rozechvěle napsal 1234.
Naskočila hlavní plocha. Heslo bylo správné.
Na mobilu cinkla nová zpráva.
Rozesmátý smajlík.
 

Ranní běh je dnes spíš neběh. Jura nedal jinak, než že poběží taky. Co prý kdyby stalker někde číhal. Já si to tedy nemyslím, ale Jura stál na svém. Uběhnu tedy vždy jen pár set metrů a čekám, až sportem nepolíbený ajťák dofuní. 
Momentálně si čekání krátím zavázáním rozvázané tkaničky, když zaslechnu těžké dýchání.
Jura! Aby to tak s ním seklo, kurník šopa, to by mi tak scházelo! 
Vzhlédnu a strnu. 
Stalker. 
Přichází, v očích podivný výraz, ruku v kapse. Pak zaslechnu dusot Jurových nohou, muž strhne pohled stranou a rychlým krokem mě míjí.
Jeho oči budu vidět ještě dlouho. 
 

Zatáhla závěs! Vyměnila zámek! Co si to dovoluje, vztekal se. Ráno si ji najde! V parku!  Před očima mu proběhl budoucí děj. Auto mít nablízku, ohlídat si okolí…
Pustil počítač, rozklikl složky. Zatím se potěší fotkami Brigity, ať si udělá pořádnou chuť. Překvapil ho poslední soubor. Asi ho uložil špatně, zamračil se. Rozklikl ho a strnul. 
Z monitoru mu mávala Brigita. Stála před jeho panelákem a smála se. 
„Ne! To ne! Ty jsi MRTVÁ…“ ječel na počítač. Zbytečně, stroj nereagoval, video jelo dál. 
Urychleně ho zavřel.
Vyděšeně dýchal. Co to bylo? 
Po chvíli otevřel soubory znovu. Hledal marně.  
Video zmizelo.

„Neuvěříš,“ vydechne Jura. „Má tam na tebe složku. Pojmenovanou Tmavovláska.“
„Jak víš, že je na mě?“ 
Mlčky otočí monitor.
Polknu. Musel mít sakra dobrý objektiv!
Jura diplomaticky klikne a mé fotky z koupelny zmizí.
„To ale nic není. Těch složek je tady šest, a ta poslední…“ Vstane a začne přecházet po místnosti. „Musíme to předat policajtům! On… on ji zabil! Ty fotky! Hrůza!“
„Nemůžeme,“ řeknu lakonicky. „Naboural ses mu do počítače. To je hackerství. Trestné. Takhle získané důkazy jsou u soudu nepoužitelné.“
„Ale…“
„Neboj. Dostaneme ho jinak.“
Vstanu, postavím na linku dva šálky a natáhnu ruku.
Sakra. Dóza je prázdná.