Třicátádruhá

„Kromě toho,“ dodá Carter, „nebudeš přece sám. Tentokrát jdeš s přáteli.“

„S přáteli, no ovšem,“ odsekne Cal, „s někým, kdo do mně napral injekcí bůhvíjaký sajrajt a s druhým kámošem, který mi už nevímkolikrát vyhrožoval, že mě zabije. Fakt, rázem jsem daleko klidnější, s takovou úžasnou společností.“

„Takhle se mi líbíš,“ bouchne ho Carter do ramene. Pod Calem se podlomí nohy, sesune se na lavici a zaboří hlavu do dlaní. Carter si ho zamyšleně prohlíží, neví, jestli se Cal směje nebo pláče.

„Cale,“ promluví po chvíli vážně, „máš možnosti, které nechápu a nad kterými můžu jen žasnout. Viděl jsi mýma očima. Dokážeš číst v myslích a dokážeš je i ovlivňovat. Proč jsi tedy nezasáhl, když Reka navrhla, abychom my tři šli nahoru? Proč jsi nezmátl nás všechny, to bys přeci zvládl? Něco ti povím, Cale, ty v hloubi duše věříš, že to dokážeme. Ty se tam chceš vrátit zpátky. Chceš být tím, kdo pootevře dveře nahoru, tam, kde je modré nebe, cos mi ukázal.“

Cal vzhlédne. Chvíli se na Cartera a Reku jen dívá, pak se pousměje a lehce kývne.

„Je čas, abys nás seznámil s tím, co nás nahoře čeká,“ pokračuje Carter, „potřebuji si naplánovat výzbroj.“

„Tak to ne,“ vzhlédne Cal prudce, „žádné zbraně sebou neponeseme. Jen nože.“

„Děláš si legraci?“ ohromeně se zeptá Carter, „po tom, v jakém stavu se vrátili ti ostatní chceš vylézt nahoru s holýma rukama? Zešílel jsi?“

„Ne, a rád bych se tomu vyhnul i v budoucnu. A právě proto půjdu nahoru neozbrojen. A ty taky, ať se ti to líbí nebo ne."