Mezitím v kuchyni

Zelda konečně zavřela dveře za posledními smutečními hosty.
„Tuhle řeč jsi měla slyšet. Člověk by řekl, že pohřbíváme personifikaci ženského údělu!“
„Opravdu?“ ozvala se Hilda z kuchyně. Chystala se umývat nádobí. Pohlédla dolů. Z linky zírala oční bulva.
„Samá chvála, laskavost, skromnost! Jen děti že jí prý falešný bůh nedal,“ slyšela sestru od skříňky s whiskey. „Vím dobře, že ta stará semetrika děti nesnášela!“
Oko nemrkalo a Hilda s ním držela krok.
„Zeldo, podej mi vidličku.“
„Cože?“
„Vidličku!“
Oko zíralo a jí se chtělo mrknout jako nikdy jindy. ‚Soustřeď se přece!‘
V domě práskly dveře. Mrkla. Vidlička dopadla do prázdna.