Chilling Adventures of Sabrina

Zírala bezduše na zlatou sochu uprostřed haly. Měsíce se ploužila ředitelka Spellmanová školou jako ztracená duše.
Lilith ji se zájmem z dálky pozorovala. Nikdy neoplývala přehnaným soucitem, ani nevnímala sentiment stejně jako smrtelníci, ale okusila žal. Něco z té ženy v ní rezonovalo. Hloubka jejího smutku a truchlení byla neodolatelně nádherná. Čarodějčin půvab byl nepřehlédnutelný.

Rituál, při němž se Sabrina obětovala, nebylo možné odestát. A zatímco Hilda měla svého doktora, Zelda zůstala osamocená. S tím se démonka sama dokázala ztotožnit, neboť ani jí nezůstal nikdo, na kom by opravdu záleželo.
Možná, že spolu by se zvládly posunout v životě dál.

Tato krátká série je přístupná všem, řekla bych bez ohledu na znalost fandomu. Obsahuje jednu vraždu a jedno násilí páchané na zloduchovi, nic ovšem není explicitní.

Přečíst a dle libosti stahovat si ji můžete v pdf tady (bacha, s ilustračním obrázkem!) nebo zde od začátku s možností komentovat od tohoto drabble.

Realita se jí zhroutila pod rukama. Viděla desítkami očí, dotýkala se tolika povrchů, že splývaly v jeden, slyšela hlasy všech uvězněných v parazitické síti.
„Sabrino!“ prodralo se kakofonií. Byl to určitě Hildin hlas, jakoby složený z ozvěn. „Sabrino, soustřeď se na svou magii, jdi proti proudu. Dokážeš to!“
Napne všechny síly, řízená neviditelnou rukou tety Hildy znovu ucítí pod prsty jehličí. Smysly se vrátily do její moci.
Mýtina byla prázdná až na jediné oko ve smrku, které by mohlo vypadat vyděšeně, kdyby cítilo strach. Teď už sázelo leda na smrt.
„Chcípni, bulvo!“ zařval Ambrose a vrazil do dendroptika kuchyňský nůž.

„Sabrino!“ vykřikla Zelda, když se před ní náhle zhmotnila její neteř a přerušila tím intenzivní zírací soutěž, kterou sotva vyhrávala. Sabrininy oči byly jen bělma.
„To nám chybělo,“ řekla laskavěji, než měla v úmyslu, a chytila neteř za ruku. „Ambrosi, mají Sabrinu. A mě.“ Málem zaskřípěla zuby.
„Já už to taky dlouho nevydržím, děkuju pěkně,“ křikl na ně, aniž by odvrátil zrak od armády dendroptiků všude kolem.
„Něco je jinak.“ Sabrina zavřela své prázdné oči a náhlá bolest ji strhla na zem. „Někdo se blíží.“
„Co tím myslíš?“
Odpověď se jí zadrhla v krku. Síť parazita se trhala jako pavučina.

Hilda Spellmanová byla zabita už několikrát. Vždycky to bylo velmi nepříjemné, ožívání bolestné a drápání se zpátky na povrch přímo odpudivě namáhavé. Nehledě na v principu zničené šaty zanesené podsvětní hlínou.
Její zážitky z nebytí byly různorodé, spojoval je ale fakt, že jí z aktivní paměti mizely takřka okamžitě po obživnutí. Někdy se vracely ve snech, to pak Zelda (která si jako hlava rodiny vyhrazovala právo vraždit) dostala studenou snídani.
Teď to ale bylo jiné. Její tělo zemřelo a ona se od něj odpoutala, ale její duše zůstala lapená kdesi uprostřed. Cítila dendroptikovu vůli, ta její ale byla mnohem silnější.

Schovávala se na záchodě a zoufale se snažila své oči dostat zpět pod svou kontrolu. Zatím každé přeskakovalo z místa na místo jako divoce ubíhající filmový pás. Čas od času potkala člověka, ale její hlas byl pořád s ní ve škole a mrkat nedokázala. Pokoušela se dýchat a s panikou zklidnit i svoje oči, ale nezdálo se, že by to mělo valného účinku.
Najednou byla na mýtině – oběma očima! Na okolních stromech viděla další jako ona, vsazené do kůry jako podivné masky. A uprostřed teta Zelda a Ambrose. Úlevou se skoro rozbrečela.
Zkřížila ruce před sebe. Nadechla se. „Ianuae magicae!“

Byli na lovu. Přeskakovali z místa na místo a hledali hostitele. Prohlíželi každý kout, cokoli, co jen zavánělo dřevem. Potřebovali duše, čisté i prožrané, duše starců i dětí. Vrhali se po mrknutích. Každou chvíli se k nim přidávali další a další. Byli armáda, tichá a vševidoucí. Co to? Masa přišla o dva členy, o jednu výtečnou duši. Jak? Kde?! V domovském lese kdosi provozoval magii. Zavětřili sousto a vrhli se vpřed, jediným ohromným skokem obklopili vyzyvatele.

„Ehm... Teti? Vidíš je taky?“
„Přišli si pro potravu. Ale je jich mnohem víc, než jsme čekali.“
Na každém povrchu v dohledu bylo oko.

„Je to jednoduché,“ začal Ambrose bez vyzvání, „musíme najít prvního dendroptika a zničit ho, než stihne vysát duše celému městu.“
„Hm...“ potáhla Zelda z cigaretové špičky. „Nějaké tipy na jeho chycení?“
„Můžeme jít do lesa a upoutat jeho pozornost?“ Starobylé grimoáry praktickými radami neoplývaly.
„Geniální,“ utrousila Zelda sarkasticky, ale zvedla se a ze stojanu vytáhla nůž.
„Nepočkáme na tetu Hildu?“
„Není potřeba. V rámci prevence šíření nákazy jsem ji zabila a pohřbila ji na zahradě.“
Ambrose odložil knihu. Nadechl se k námitce. Všiml si krvavého otisku na dveřním rámu.
„Tak, synovče, jdeme! Nenecháme se přece zničit nějakou tupou oční bulvou.“

Z Voynich-Clavisova grimoáru: Již antické prameny (C. I. Caesar. Comm. de bell. gall.) hovoří o quasiparazitických organismech na pomezí fauny a flóry. Vyskytují se v lesích s vysokou koncentrací reziduální magie (viz Waliardi) a šíří se exponenciálně z jediného organismu. První jedinec nalezne hostitele (jednoho i více) pohledem do očí, který potenciální oběť (zahrnuje smrtelníky, čarodějky i kouzelníky) přeruší mrknutím nebo pohledem do strany. Parazit získává od této chvíle postupně přístup k zraku svých hostitelů a jejich oči transportuje na živé dřeviny nebo mrtvé dřevěné plochy. Hostitel během několika hodin obvykle zešílí, protože je mu skrze oči kradena duše [3].