Hladový dům

Opustili ho a nechali zpustnout už kdysi dávno. Rohovku temných oken měl popraskanou, omítka se mu loupala jako kůže s lupénkou. Sem tam mu někdo do zašlé fasády vetknul svůj křivolaký podpis jako věčné tetování.
Jeho útroby byly nevábné, ale stále vykazovaly známky života. Místnostmi se proháněly městské krysy, pod střechou se srocovali holubi a občas v něm přespávali lidé chatrní stejně jako on.
Přesto měl stále hlad. Toužil zase jednou pozřít zdravou stravu; hemživý život.
A pak mu v ústrety vyběhla mladá žena a on pootevřel svá odemčená ústa, jak jen mu to krátký řětěz dovolil, a přivítal ji.