Pět let

Když jí ta žena směsí maďarštiny a lámané němčiny řekla, že jí vede dceru jejího popraveného manžela na výchovu, neměla daleko k mdlobám. Pět let bez něj – myslela si, že může zapomenout, předstírat, že se nic z těch hříchů nestalo, že jeho smrt je vysvobození.
„To... není možné,“ skoro zašeptala. Stařena neztrácela čas, jedinkrát pohladila děvčátko po vlasech a bez dalšího slova zmizela. Nebyla schopná ji zastavit. Cítila v očích slzy.
„Madam?“ slyšela jako z velké dálky.
„Nemůžu...“ Zabouchla za sebou dveře ložnice. Jako ve snách zamkla a sesunula se na zem.
Jestli je to jeho dítě, všechno bylo zbytečné.