Druhá návštěva (a nebo taky ne)

Podíval se na zvonící telefon. Syn. První hovor po třech měsících.
Co to bude tentokrát?
„Ahoj tati.“
„Ahoj. Proč voláš?“
„Napadlo mě...,“ sluchátko se krátce odmlčelo, „jestli by sis k sobě nemohl vzít psy.“
Rezignovaně kývl. „Na jak dlouho?“
„Napořád. Nathalie je doma nechce.“

O týden později stál ve dveřích, v ruce dvě vodítka, a sledoval odjíždějící auto.
A tohle jsme z něj, Eliško, vychovali, povzdechl si v duchu. Možná je dobře, že to nevidíš.
Sklonil se ke psům. „To vás nemohl radši někde zakopat, idiot jeden?“
Zvířata neodpověděla a v dokonalé shodě přerozdělila jeho gauč.
Na poloviny, nutno dodat.