Vlak na konec světa

Střípky ze života jednoho staršího muže, který si třikrát týdně povídá s dialyzačním přístrojem, ale jinak je celkem normální. Některé věci ho těší, některé štvou a některých se bojí. A taky má moc rád jedno úplně obyčejné nádraží.

Vlak na konec světa

Stál na peronu a sledoval vlak, jak se závratnou rychlostí přibližuje.

Podíval se na další nástupiště. Bylo plné. Parta dětí jela do školy, chlapec ostatním pyšně ukazoval telefon. O kus dál stála mladá žena, sluchátka v uších. Postoj, vzhled i výraz dával jasně najevo, co si o svém okolí myslí. Napravo od ní muž v obleku. Právník? Bankéř? Rychle mluvil do telefonu, tak závislý na iluzi vlastní nepostradatelnosti!

Masky, přetvářka, faleš, pomyslel si, když je sledoval. Všichni žijí v iluzi. A já?
Pohlédl na koleje.
Jsem nepostradatelný?

Rychlík se vřítil na nádraží a s pískotem začal brzdit.
O krok couvl.

Nastoupil, dveře se zavřely, vlak se rozjel. Našel téměř prázdné kupé, jen u okna seděla žena asi tak v jeho věku.
„Dobrý den,“ pozdravil nepřítomně.
„Dobrý,“ odpověděla s úsměvem, „kam jedete?“
Kam jedu? Zmateně se podíval na jízdenku. Víkendová, platí ve všech spojích na území ČR.
„Netuším,“ přiznal. Ona se zasmála.
„Taky jsem takhle jezdila, koupila víkendovku a sedla na to první, co přijelo,“ vyprávěla nadšeně. „To člověk občas skončí na tak neuvěřitelných místech...“
Chápavě přikyvoval, ale ve skutečnosti vůbec neposlouchal.
Můžu jet kamkoliv. Kamkoliv, opakoval si.
Na nejposlednější z posledních výběžků světa. Na úplný konec.
Nebo na počátek?

Sešli se na nástupišti.
„Už jsem myslela, že nepřijdete. Za chvíli vám to jede.“
Nechápavě se na ni podíval. „Já přece nikam...“
„Jedete,“ oznámila nesmlouvavě a do ruky mu vtiskla lístek, „zařídila jsem to.“
„Marcelo, to nemůžete myslet vážně!“
Vlak v dálce zahoukal.
„Absolutně vážně. Jízdenku máte, na trhu jsem vám koupila nějaké jídlo a psy klidně pohlídám.“ Něžně mu sebrala obě vodítka a vtiskla do ruky malý balíček. Lokomotiva minula začátek peronu.
„Nemůžu nikam jet!“
„Běžte.“
Vlak zastavil, dveře se otevřely.
„Já... já...“
Lidé se začali hrnout ven. Stál kousek od dveří, nechápající, nevěřící.
„Nastupte do toho vlaku, proboha!“

„Dobrý den, neruším?“ zeptal se Marcely za přepážkou.
Rozhlédla se. Nádraží bylo skoro prázdné.
„Ne, dobrý.“
„Nezvládám to. Starat se o dva psy je hrozně náročné.“
Ušklíbla se. „Mně si nestěžujte, já se starám o dvě děti.“
„Ale vy jste mladá, máte energii!“
„No to určitě,“ odsekla ironicky, „já mám tolik energie...“
Omluvně se usmál. „Promiňte, nechci otravovat. Jen je toho na mě nějak moc. Mám co dělat, abych se postaral sám o sebe.“
Usmála se nazpět, ale pak zvážněla. „Stejně si myslím, že byste toho měl nechat. Stavíte se v sobotu ráno?“
Marcele došla trpělivost. Ale naštěstí měla plán.

Čtyřlístek jel na výlet.
„Budu řídit,“ povídala Fifinka a všichni souhlasili, protože to řekla opravdu přísně.
Po chvíli si Bobík postěžoval: „Nemohli bychom si dát svačinu? Mám hlad.“
„To vydržíš,“ uklidňovala ho kamarádka
„Já bych tedy taky zastavil,“ přidal se Pinďa, „jsem z toho sezení celý ztuhlý a chci se proběhnout.“
Fifinka se zlobila. „Ale takhle nikam nedojedeme, to je katastrofa!“
Myšpulín se najednou usmál. „Ale dojedeme, mám na to vynález! Pak pojedeme rychleji.“
Fifinka tedy zastavila, aby ho Myšpulín mohl přidělat do motoru. Při čekání se Bobík najedl a Pinďa proběhl, takže byli všichni spokojení a výlet si užili.

Hospoda u Viktora byla temným místem, kde se sházely všechny pochybné existence z celého města… Tedy většinou... Vlastně spíš výjimečně... Poslední rvačka tu byla před sedmi lety. A od té doby, co má zahrádku s pískovištěm, jsou největšími kriminálními živly děti ničící bábovičky.

Možná právě proto ji má tak rád. Přináší závan normálnosti a klidného života. Dědečci si tu vypráví o vnoučatech, maminky o dětech a více či méně hrdí pejskaři o svých zvířecích svěřencích.

Občas se tam staví, chvíli posedí, poslouchá. Někdy, když má výjimečně sdílnou náladu, i sám něco řekne.
Je to příjemný pocit - mluvit a být slyšen.

Žena vystoupila z vlaku. Na vodítku za sebou táhla... prasátko?
Obrátil se na Marcelu, ale ta bezradně pokrčila rameny.

Kira a Tuli se vztyčili, prase začmuchalo. A tři vodítka se najednou napnula pod tlakem tří rozzuřených zvířat. Odvěký tanec lovce a kořisti, hluboko pohřbené instinkty, dosud nepotlačené.
Zoufale se pokoušel provazy v ruce nepustit. Psi se podařilo zklidnit, až když kořist zmizela v podchodu.

„Prase na vodítku... Ta ženská musí být šílená,“ povzdychl si.
Marcela se ušklíbla. „Ono totiž nechat si vlastním synem vnutit dva psy je vrchol rozumnosti.“
Nadechl se k odpovědi, ale nakonec jen pokrčil rameny.
No jo.

Vyvenčit. Nakrmit. Dialýza. Procházka. Neúspěšný pokus získat zpět svůj gauč. Vyvenčit. Nakrmit. Nakoupit. Zajít za doktorem. Posedět na nádraží. Sehnat správné náhubky. Vyvenčit. Uklidnit rozzuřenou sousedku. Ano, štěkají, jsou to psi! Nakrmit. Uhájit si místo ve vlastní posteli. Vyvenčit.

Po týdnu konečně přišla chvíle odpočinku. Seděl na lavičce, Kira se stočila před ní a vyhřívala se na sluníčku, Tuli se nechal uklidnit drbáním.
Zoufale upřel oči k nebi.
Nemůžu! Já už prostě nemůžu. V mém věku, při mém zdraví, mám co dělat, abych se postaral sám o sebe. A teď tohle?
Sklopil pohled na vodítka v dlani.
Připadám si… bezmocný.