Jakub už bol starý, veľmi starý. Vedel, že to môže očakávať každým dňom. Aj tak ho však zaskočilo, keď jedného rána uvidel Zubatú. Stála oproti nemu, dívali sa na seba, obaja trochu rozpačití, a ani jeden akosi nevedel, ako začať.
Jakub prelomil mlčanie prvý.
„Zubatá... dlho sme sa nevideli.“ Zaváhal. „Ešte sa na mňa hneváš?“
„Ech... čo sme si, to sme si,“ mávla Zubatá kosou. „Teraz si môj.“ Mala dôvod tváriť sa víťazoslávne, predsa však mala trochu obavy. Jakub len mlčky prikývol. Necítil sa porazený; prijal svoj údel.
Zubatá ešte trochu zaváhala. „Nezlomíš mi kosu?“
Jakub sa usmial. „Tentokrát nie."
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Tuhle pohádku mám ráda.
Aries
Tuhle pohádku mám ráda.
Jééé, to se mi moc líbí.
Ebženka
Pěkné. Smířené.
Esclarte
Pěkné. Smířené.