Velkej úklid

Svýho času jsme se s bráchou na chalupě střídali. V tý době jsem o něj mívala opravdu strach. Nijak zvlášť se nesnažil zakrejvat stopy divokejch mejdanů. V očích měl podivnej výraz, napůl zoufalej a napůl lačnej.
„Mohl bys tam občas něco udělat,“ soptila jsem.
„Například?“
„Uklidit! A namazat dveře, například! Vržou!“
Ukliď si v životě, chtěla jsem mu říct.
Ale netroufala jsem si.
Příště to bylo zase stejný.
Pak jsem jednou přijela a dveře do vypulírovanejch místností byly tichý jak kočičí krok.
„Něco novýho?“ zeptala jsem se po návratu.
„Coby,“ usmál se. „Uklidil jsem.“
O týden pozdějc mi představil Šimona.