Budeč: Viktorka

„Bejvaly tu divoký mejdany. Šimon jednou přijel s nějakým kámošem. Za celej večer nepromluvil.Znáte ho.“
Známe. Brácha je ukecanej za oba.
„Ráno povídám, nechceš se náhodou projít do lesa? Prej proč ne. Večer se ptám, nechceš náhodou zůstat? Chtěl. V neděli řeknu, nechceš se náhodou vídat taky v Praze? A on... že NE!“
Brácha udělá dramatickou pauzu. Šimon se usmívá.
„Úplně jsem ztuhnul a on povídá, ne, ty troubo. Nechci se s tebou vídat náhodou, ale naprosto záměrně!“
„Nahoře v lese,“ zamyslí se Josef, „bejvá nejjemnější tráva nějakou náhodou dost zválená.“
Brácha vyprskne a Šimon se začervená jako růžička.

„Ty nemáš nic jiného?“
Šimon tahá z koše černý trika a sukně. Strpím jeho řeči, protože rád žehlí.
„Hadry jak pro čarodějnici,“ mumlá.
„Jak případné,“ podotkne brácha.
„Blažková nosí tepláky, ale má nejkrásnější zahradu ve vsi,“ hájím se. „A Jája chodí v černejch legínách. Chlapům se líbí.“
„Mně ne,“ prohlásí brácha a Šimon jednohlasně.
„Normálním chlapům,“ popíchnu je.
Při příští návštěvě mi Šimon věnoval šaty. Žlutý a krajkový.
Visely ve skříni, dokud jsem si je jednou nenatáhla, že půjdu na zahradu pro petržel.
Josef na mě koukal jak na svatej obrázek.
Nevěřím, že šaty dělají člověka.
Ale něco rozhodně dělají.

„Ne,“ odmítl Šimon cigaretu.
„Apríl?“
„Kdepak.“
„Kvůli tomu tvýmu?“
Kejvnul.
„Jsi moc poddajnej,“ plácnul jsem.
„Jasně,“ zamumlal. „Dneska musí bejt každej autoritativní, asertivní, autonomní…“
„Agresivní,“ doplnil jsem.
„Arogantní,“ dodala Viktorka.
„Nebo to předstírat,“ přemejšlel Šimon. „A proč vlastně? Myslí to dobře, víš. Kouření není zdravý.“
Vzpomněl jsem si na zbytečný hádky, který jsem absolvoval, protože jsem musel prosadit svou. Na dobrý rady, nad kterejma jsem mávnul rukou, protože mi nikdo nebude kecat do života. Na nepodstatný věci, ve kterejch jsem mohl ustoupit, ale nechtěl jsem.
Šimon má nejspíš pravdu.
Kdyby byli všichni krapet poddajnější, byl by ze Země kousek nebe.

Růže mám nejradši šípkový. U horního plůtku nám roste pár keřů.
Chystám večeři a koukám oknem do zahrady na Josefa, kterej opatrně setřásá růžový kvítky do čepice. Roztržitě uvažuju, proč to dělá. Že by chtěl přilepšit králíkům?
Brácha se Šimonem dorazí z výletu až se soumrakem, utahaný a zpocený.
„Vezmu si čistý ručník, můžu?“ hrne se Šimon do naší ložnice.
Na prahu okouzleně zavzdychá.
Koukneme mu s bráchou přes rameno.
Postel oblečená do růžovejch plátků vypadá jako ze snu.
Brácha obrátí oči v sloup.
„Ty máš teda nápady, člověče,“ prohodí k Josefovi.
Pak popadne misku a odhodlaně vyrazí do tmy.

Prej už po tý operaci nebudu žena.
Ani nevím, kdo tak blbý slova řekl.
Mám to za sebou, ležim v nemocničním pokoji a prohlížím si obrázky, podepsaný legrační zkratkou. Namalovali je naši mrňousové.
Brácha, Šimon a starší část party cestujou s Matyášem po Africe. My jsme dostali na starost potěr, a nakonec s nima válčí Josef sám.
Iana, Naiina provorozená. Adélka a Kryštof, naše vnoučata. Filip, nejmladší z bráchova čtyřlístku.
Písmeno P znamená Pepa.
Soukromej vtípek. Josefovi neříká nikdo Pepo. Ale my tak říkáme – jistý jeho části.
Pepa se na mě těší.
Najednou se cejtim strašně moc a nádherně žensky.

O dětech debatovali kluci od dubna 2013, kdy do toho šla Francie. Čtyřletá Nia přibyla do rodiny hned potom, co se ledy prolomily u nás. Nejroztomilejší dítě na světě.
Nejedna rozhádaná rodina se smíří přes vnoučata. Ale u Šimonovejch rodičů to byl opravdu zázrak. Patřili mezi zarputilé odpůrce adopcí tohohle typu.
Dokud se čirou náhodou nesrazili s klukama a malou ve Stromovce.
Koukali na sebe beze slova. Pak Nia z nějakýho důvodu chytila Šimonovu mámu za ruku a držela ji jako klíště.
Myslím, že v tu chvíli sevřela do něžnejch klepýtek i její srdce.
Zbytek uzdravil čas a dobrá vůle.

Žádný bráchovo a Šimonovo kamarády jsem neznala a z toho, že pojedeme na výlet v pěti, jsem byla dost neklidná.
Ale vypadali sympaticky, jak stáli na nádraží a vstřícně se usmívali. Ten tmavovlasej, Daniel, měl v očích něco povědomýho. Otisk přestálýho smutku, opuštěnosti, takovej, jakej museli mít Jeníček s Mařenkou, když zjistili, že jsou v lese sami.
Stejnej smutek, jakej má v očích Šimon.
Jenže z Daniela jsem cejtila, že už je z toho lesa venku.
A Šimon v něm pořád bloudí.
Ten den jsme se hodně nasmáli, a to bylo dobře, protože smích vyhání smutek z očí.
Na chvíli.

Jsem malá, maličká, uvězněná ve kře černýho ledu, kolem kterýho se horce vzdouvá zuřivost.
Vzpomínky mě opouštějí. Vědomí zvolna vychládá.
Zapomínám listí a kamení, vůni posečený louky v pravý poledne.
Zbytek paměti mě přivazuje k jménům kopců, kotev země, vlajkových stožárů kraje.
Strážná hora, Havraní vrch, Kamenná hůra.
Nejsem sama sebou, jsem pomstou, horkým plamenem mrazivý nenávisti.
Vlhošť, Ostrý, Hájenec, Mlýn.
Zapomínám ryby a ptáky. Zapomínám tváře svejch milovanejch.
Za černým ledem plavou lidský oči.
V konečcích mejch prstů se sbírá vražednej oheň.
Oči jsou bezbranný, udivený.
Neznámý.
Až oheň vzplane, vyhasnou navždy.
V posledním okamžiku je poznám.
Patřily Šimonovi.

Svýho času jsme se s bráchou na chalupě střídali. V tý době jsem o něj mívala opravdu strach. Nijak zvlášť se nesnažil zakrejvat stopy divokejch mejdanů. V očích měl podivnej výraz, napůl zoufalej a napůl lačnej.
„Mohl bys tam občas něco udělat,“ soptila jsem.
„Například?“
„Uklidit! A namazat dveře, například! Vržou!“
Ukliď si v životě, chtěla jsem mu říct.
Ale netroufala jsem si.
Příště to bylo zase stejný.
Pak jsem jednou přijela a dveře do vypulírovanejch místností byly tichý jak kočičí krok.
„Něco novýho?“ zeptala jsem se po návratu.
„Coby,“ usmál se. „Uklidil jsem.“
O týden pozdějc mi představil Šimona.

V letní podvečer vyšlapeme na Strážnou horu, vylezeme na rozhlednu a koukáme, jak se slunce ukládá mezi kuželovitý kopce Středohoří.
Obloha je nejdřív modrá, pak zrůžoví a nad obzorem je tyrkysově zelená. Světlo se zvolna vytrácí, pomaloučku umírá pod našima nohama, aby se mohla narodit noc. Ta chvíle má v sobě tolik jímavý krásy, že se mi do očí tlačí slzy.
Otočím se na bráchu a Šimona, jestli je to taky tak bere, jenže oni už se do kraje nedívají.
Koukaj jeden na druhýho.
Tak je tam nechám a potichu se vytratím.
Nemusím být u všeho.
A vy taky ne.