12. kapitola: Odcházení

Když ho spatřil osaměle sedět u posledního stolu v rohu jídelny a nimrat se ve vysušeném kuřecím stehnu, zamířil k němu.
„Smím si přisednout?“ zeptal se s úsměvem a opravdu čekal, jestli mu to Severus dovolí.
Severus beze slova pokynul na protější lavici. Neuniklo mu, jak opatrně si Remus sedá, nic k tomu však nepoznamenal. Místo toho se věnoval preparaci poživatelných částí masa.
„Obvykle si nosíš obědy z domova. Co tě sem přivedlo?“
„Odstávka elektřiny. Nemohl jsem vařit.“
„Vidíš, kdybys měl plynový sporák, tak by se ti to nestalo.“
„Kdybych měl plynový sporák, musel bych ho každý den drhnout. Sklokeramiku stačí přejet hadříkem.“
„V tomhle se nikdy neshodneme, Severusi. Ty si užíváš výdobytky moderní doby, já zase romantiku starého světa. Jedno ale musíš uznat, flambování bez pořádného plamene není flambování.“
„Jsem si docela jistý, že se bez zapalování jídla v pánvi obejdu.“
Chvíli si oba hleděli jen svého vlastního žalostného oběda, než se Lupin odvážil znovu promluvit.
„Potřeboval bych od tebe laskavost. Mohl bys mi napsat recept na Buprenorfin? Můj lékař před týdnem zemřel a já si ještě nestačil zařídit přestup k jinému.“
Snape přestal šťouchat do kuřecí kosti a zvedl k němu zrak.
„Nemůžeš požádat některého ze svých kamarádů z chirurgie?“
„To bych určitě mohl, ale...“
„Ale?“ Severus pozvedl obočí.
Remus se přinutil snést jeho zkoumavý pohled, i když mu to vůbec nebylo příjemné. Nakonec se rozhodl nejistotu a obavy rozehnat úsměvem.
„Chci se vyhnout otázkám a všem těm dobře míněným radám, znáš to. Měl bych správně jíst, střídmě pít, zdravě kouřit...“
Napjetí ze Snapeovy tváře zmizelo a nahradil ho pobavený výraz. Odložil vidličku, místo ní vzal do ruky pero a vytáhl z kapsy pláště blok receptů.
„Náplast?“
„Jo.“
„Pětatřicítku?“
„Sedmdesátku.“
„Sedmdesátku?“ Na moment přestal psát a znovu do Lupina zapíchl ostrý pohled.
„Jestli máš nějaké pochybnosti, můžu ti poslat svoje lékařské záznamy,“ řekl Remus s výraznou stopou hořkosti v hlase.
„Není třeba,“ ujistil ho Severus, připsal k názvu léku požadovanou gramáž a počet kusů a podal mu lístek přes stůl. „Dávka na devět dní. Kouřit mě nemusíš.“
„To se mi docela ulevilo. Moje kolena by to teď asi nezvládla. Děkuju, Severusi.“
„Jasně... A nezapomeň jíst listovou zeleninu a vyvarovat se alkoholu, Lupine.“ Mrknul na něj a odešel vrátit tác s nádobím.
„Jo,“ zamumlal si Remus pro sebe. „To mě zcela jistě spasí.“

Na chirurgii měli tolik práce, že staniční sestra ze zoufalství obvolávala své kolegyně a prosila je, aby dorazily na směnu z volna. Všechny sály byly obsazené a doktor Black během operace ischemického střeva po telefonu konzultoval neodkladný výkon, který museli svěřit nezkušenému nováčkovi, poněvadž se nenašel nikdo jiný, kdo by ho provedl.
„Svorky,“ požádal instrumentářku, zatímco podvazoval tračník. „Tonksová, už jste našla tu slezinu?“
„Jasně, koukám na ni,“ ozvalo se z reproduktoru telefonního přístroje na zdi. „Nezdá se mi ale, že by byla primárním zdrojem krvácení. Je tu jen drobná trhlina v horní části. Mám přesto provést splenektomii?“
„Ne. Prohlídněte mu játra. Polly, podržte mi to tady. Rovný nůžky a šití. Trojku Vicryl na atraumatický jehle 1/2.“
„Doktore Blacku, tady Blaise Zabini, anesteziolog,“ dolehl k němu najednou cizí, dosti odměřený hlas. „Pacientovy trombocyty jsou téměř na nule. Nemáme čas prohlížet játra. Slezina je zvětšená, ať ji zmáčkne, potřebujeme dostat destičky zpátky do oběhu.“
„Jestli se nepletu, tak vy jste tam od toho, abyste tomu chudákovi podával narkotika a zajišťoval životní funkce,“ odsekl Black. „Tonksová, prohlídněte ty játra. Hlavní zdroj krvácení bude tam. Víte, co nesnáším ještě víc než květák v polívce, Polly?“
„Ne, doktore.“
„Anesteziology, co si hrajou na chirurgy. Já jim taky neříkám, kam mají strkat tracheální trubici. Ačkoli vím, kam bych ji jednomu takovýmu nacpal.“
Hermiona podrážděně zafuněla přes roušku, až se jí zamlžily ochranné brýle.
„Copak?“ začal si ji dobírat Sirius. „Nesouhlasíte se mnou?“
„Ne, nesouhlasím,“ odpověděla. „Ale vás můj názor stejně nezajímá.“
„Správně. Názor medičky, která odsud zdrhá, aby mohla pláštěm vytírat zvratky na pohotovosti, mě fakt nezajímá. Držte ty háky pevněji.“
„Jste vůl,“ vrátila mu to bez servítek. „Nemůžu se dočkat, až odsud vypadnu.“
„Zahazujete svoji životní šanci, Grangerová. Nezbývá než vám popřát hodně štěstí. Odsávání a roztok. Tak Tonksová, co dělají ty játra?“
„Teče to z jaterní žíly. Snažím se ji sešít. Tlak hodně klesl, Zabini je nervní.“
„Na Zabiniho se vyserte a sešívejte. Polly, vyndejte tampony, potřebuju to tady prohlídnout.“
„Do psí prdele!“ rozlehlo se najednou oběma operačními sály. Dívčí hlas Nymfadory Tonksové zněl vyděšeně. „Satinského svorku! Do hajzlu, nic nevidím! Odsajte to! Tak dělejte, krucinál! “
„Doro, co se děje?“ chtěl vědět Black, zatímco finišoval vlastní práci.
„Teče to ještě odjinud, jenomže nevím odkud, peritoneum je plný krve! Do prdele, tímhle tempem nám vykrvácí.“
„Já jsem říkal, že musíme do oběhu vrátit destičky,“ povzdychl si Zabini zdálky.
„Vy držte hubu a podávejte erymasu!“ seřval ho Black. „Doro, hned jsem u vás, vydržte.“ Rychle dokončil prohlídku operačního pole a obrátil se na Hermionu. „Zašijte ho.“
Než stačila cokoli namítnout, prošel dvoukřídlými dveřmi do umývárny. Zůstala nad pacientem sama. Požádala tedy sálovou sestru, zda by jí mohla podržet háky, a pustila se do práce.
„Jedničku Vicryl prosím.“

„Doktore Pottere?“ oslovila ho sestra McGrathová, která právě vešla na operační sál číslo 6, před ústy si přidržovala roušku a dbala na to, aby zůstala těsně za dveřmi a ničeho se nedotýkala. „Doktor Black a doktor Zabini se perou na čtyřce. Myslím, že byste měl zasáhnout.“
James rozdrtil mezi rty několik šťavnatých kleteb a podíval se na doktora Longbottoma, který mu asistoval při komplikované plastice horní duté žíly.
„Zvládneš to beze mě, Franku?“
„Jasně. Běž. Kdyby něco, zavolám tě zpátky.“
Potter prošel do umývárny, kde ze sebe stáhl jednorázový oblek, rukavice, roušku i čepici a všechno hodil do koše s infekčním odpadem. Pak si rychle vydezinfikoval ruce a chystal se nasadit nové ochranné pomůcky, když ho McGrathová zarazila.
„To nemusíte, doktore, pacient už je po smrti.“
„Cože?“
Bez dalšího vysvětlování mu otevřela dveře čtvrtého sálu.
To, co uviděl, ho absolutně šokovalo. Přímo nad mrtvým tělem se postrkovali a slovně napadali Blaise Zabini a Sirius Black, oba už bez roušek a čepic, s pomuchlaným a krví pošpiněným oblečením, rudí ve tvářích a naprosto nepříčetní. Nešťastná Tonksová se mezi ně snažila dostat a odtrhnout je, bohužel inkasovala od Zabiniho jeden šťouchanec do prsou, přistála zády na stolku s nástroji a všechny je shodila na zem. Ani řinčení chirurgické oceli neprobralo pány z amoku, do nějž se propadli. Black se po mladém anesteziologovi ohnal pěstí. Zabini uskočil stranou a vteřinu nato boxerským hákem nabral Siriuse pod žebry. Ten zavyl jako postřelený pes a v křeči se zhroutil k zemi, neboť úder mířil přímo do jater.
„Tak dost!“ zařval Potter a zadržel Zabiniho v pokusu o kopanec. „To stačí!“
„Pochybuji, že tomuhle exempláři stačila jedna rána na to, aby se mu v té jeho prázdné lebce rozsvítilo,“ ucedil Zabini zlostně.
„Upozorňuji vás, Blaisi, že doktor Black je služebně starší a formálně je na sále vaším nadřízeným,“ pronesl chladně Potter a pomohl Siriusovi na nohy.
„A já naproti tomu upozorňuji vás, doktore Pottere, že tenhle člověk je mentálně na úrovni čtrnáctiletého pubescenta a jeho duševní zdraví je přinejmenším diskutabilní.“
„Co se vlastně stalo?“
„Dirigoval doktorku Tonksovou z vedlejšího sálu, měl tedy velmi zkreslený náhled na situaci a omezenou představu o tom, co je třeba dělat, přesto odmítl reagovat na moji informaci ohledně nulové hladiny trombocytů a zarytě trval na svém postupu, což nakonec vedlo ke smrti pacienta.“
„Vykrvácel dovnitř, protože jsem nebyla dost rychlá,“ zastala se Blacka Tonksová. „Kdybych tu jaterní žílu sešila včas a pak dostatečně pohotově zareagovala na další zdroj krvácení –“
„To byl pan Greyback?“ ujišťoval se James. „Nic si nevyčítejte, Tonksová. Jsem si jist, že jste udělala maximum. Siriusi? Pojď se mnou, prosím.“
Zavedl ho do své kanceláře, kde se doslova zhroutil na křeslo za psacím stolem a chytil se za spánky, v nichž mu bolestivě tepalo.
„Siriusi, jsi můj nejlepší přítel a já tě mám rád, ale takhle to dál nejde. Dokud tvoje arogance pouze provokovala kolegy, byl jsem ochoten ji tolerovat, jenomže ona začíná zabíjet pacienty. A to je něco, před čím nehodlám zavírat oči.“
„Myslíš, že za smrt toho chlapa nesu odpovědnost já?!“
„Pokud je pravda, co říkal Zabini, pak ano, neseš odpovědnost. Ignoroval jsi varování anesteziologa, který jako jediný bezpečně ví, v jaké kondici pacient je a jak jsou na tom jeho životní funkce. Kartu pana Greybacka jsi před operací četl?“
Black, který po příchodu do Jamesovy kanceláře zůstal stát hned za prahem, jako by se jednalo jen o nějakou krátkou formalitu, zíral na špičky svých bot a lícní sval mu nervózně cukal.
„Četl jsi kartu pana Greybacka?“ zeptal se znovu Potter a jeho hlas zůstával obdivuhodně klidný. (Samozřejmě se to neobešlo bez mačkání golfového míčku pod deskou stolu.)
„Ne, nečetl jsem ji. Neměl jsem čas. Chystal jsem se na operaci pana Stevensona.“
„Kdybys ji prostudoval, věděl bys, že trpí trombocytopenií. Jeho krevní srážlivost byla narušena už před zákrokem. Zabini byl s pacientovou anamnézou podrobně seznámen, na rozdíl od tebe. Jeho připomínka byla zcela správná, do oběhu se měly co nejrychleji vrátit destičky.“
Sirius na to nic neříkal. Dál si prohlížel boty a přilehlý koberec.
„Jsi nejlepší chirurg, jakého znám, Siriusi, ale jsi mizerný doktor.“
Sirius mu konečně věnoval pohled.
„Takhle to vidíš?“
„Ano, takhle to vidím. A upřímně nevím, co mám dělat. Nechci přijít o člověka, který poslepu vyndá apendix, ale zároveň si uvědomuju, že ses v posledních letech urval ze řetězu a já už tě nezvládám krotit.“
Sirius se nevesele uchechtl.
„Hm, takže se mě zbavíš? Stejně, jako se mě zbavila matka? Jako se mě zbavila armáda? Sirius Black mi přerůstá přes hlavu, pošlu ho o dům dál.“
„Řekl jsem jasně, že o tebe nechci přijít. Snažím se vymyslet způsob, jak by to mohlo fungovat. Myslím, že by sis měl najít ženskou. Pořádnou ženskou, která tě postaví do latě. Která tě uzemní. Prostě nějakou, co ti nafackuje, když se začneš chovat jako vůl. Svoboda ti fakt nesvědčí.“

Když v osm večer končila svoji poslední službu na chirurgii a vyklízela skříňku, rozhodně nečekala, že za ní Black přijde, a už vůbec ne, že na ni vybafne u výtahů, v ruce krabici převázanou ozdobnou stuhou a na obličeji slaboduchý úsměv.
„Už odcházíte?“
„Ano. Mám padla. Nebo jste snad ještě něco potřeboval?“
„Ne. Jen jsem se chtěl rozloučit. A omluvit se za dnešní odpoledne na sále. Tohle je pro vás.“
Vrazil jí do dlaní dárkovou krabici a proti veškerému očekávání s ní nastoupil do výtahu. Snad doufal, že to rozbalí před ním a že uvidí její reakci.
„Děkuju,“ hlesla a krabici narvala do tašky.
„Chtěl jsem... Já... Totiž... Nešla byste na večeři?“
Hermiona zalitovala, že raději nešla po schodech. Z jedoucí kabiny výtahu nebylo úniku.
„Víte, doktore Blacku, není mi úplně jasné, kam tímhle obratem o sto osmdesát stupňů míříte, ale vězte, že mi váš návrh není ani trochu příjemný. Stejně jako vaše společnost.“
„Rozumím,“ pravil tónem spráskaného psa, „choval jsem se jako vůl –“
„Nebudeme to dál rozebírat,“ utla ho nemilosrdně a zaděkovala všem Bohům, na které si dokázala vzpomenout, že se dveře výtahu otevírají. „Dobrou noc a sbohem.“
Sirius ještě pořád stál uprostřed kabiny, zatímco ona už dávno procházela recepcí urgentního příjmu a s úsměvem zjišťovala, jestli už doktor Snape odešel domů.