7. Paňmaminka

Americký klub dam byl možná tím vlivem, kterým na mě chtěl Náprstek především působit, ale nikdo nemohl žíti v domě U Halánků a pominouti paňmaminku Náprstkovu. Vždy pečlivě a čistě oblečená stařena s jasnýma očima a jazykem, který uměl dlouho mlčet a pak říznout jako nůž zarývající se do srdce bizona. Náprstek ji miloval a podroboval se její vůli a leckdy se mohlo zdát, že podobný názor na ni má celá česká Praha.
Obzvláště silně jsem to poznala v den, kdy mé srdce poskočilo a rozezpívalo se. V den, kdy dorazil otrhaný pomačkaný list od Old Shatterhanda.
„Psaníčko od milého, slečno?“ zeptala se paňmaminka zvědavě.
Seděly jsme zrovna v kuchyni domu U Halánků. Náprstkovi zaměstnávali kuchařku, ale kuchyně byla srdcem domu stejně jako ohniště bývá srdcem tábora. Paňmaminka zručnými prsty přebírala čočku. Její drobná očka tolik připomínající ptáčka sledovaly rozechvění s jakým jsem dopis četla.
Ani jsem ji otázku nenechala vyslovit. Ráda jsem se s ní o svou radost podělila a prozradila jsem jí, že list má sice jen málo slov, ale radost, kterou přináší je ohromná! Old Shatterhand se již plaví do Evropy a jakmile navštíví své rodiče, plánuje dorazit i do Prahy! Má touha ukázat mu, co všechno jsem se již naučila a spatřit přitom, jak jeho tvář rozzáří hrdost a snad i láska, byla nezměrná.
„A povíte mi o něm něco, děvenko?”
Začala jsem vyprávět. Mluvila jsem o jeho síle, statečnosti i o věrném a laskavém srdci. Vyprávěla jsem o jeho moudrosti i o zemích, které navštívil. Zmínila jsem, jak zachránil život mému bratru a otci a přidala i pár slov o jeho zeměměřičských schopnost, protože paňmaminka vypadala jako žena, která umí ocenit praktické znalosti.
Stařenka se laskavě usmála mému nadšení, ale pak rychle zvážněla.
„Je to trochu přelétavé stvoření ten váš Olda, nemyslíte?“
„Bohatstvím je pro něj vědění, touží poznat svět,“ vysvětlila jsem. „Vždyť váš syn je stejný.“
„Tak to tedy není, milunko,“ ohradila se paní Náprstková a její rysy obvykle jemné a laskavé jako objetí místních péřových přikrývek náhle ztvrdly. „Můj Vojta ví, odkud jde, kam jde a kam se jednou vrátí. Má domov a své místo ve světě.“
„Old Shatterhand své místo teprve hledá,“ namítla jsem. „A tak důležité pátrání přece musí být důkladné.“
„Pravda,“ přiznala. „Možná poctivě hledá a jednou najde. Ale co zatím budeš dělat ty? Víš, děvenko, já netvrdím, že tvůj Olda je špatný. Dobrodružství a daleké země… ono to láká, to já vím. Jenomže je to pro muže. Žena potřebuje dům a kamna, na kterých může vařit dětem kaši. Pec, ve které upeče chleba. Jsi ochotná žít v tom domě bez něj a věčně čekat?“
Sklopila jsem hlavu a představila si to, o čem paňmaminka mluví. Znala jsem takové squaw. Věčně čekající až se jejich muž vrátí z lovu, z průzkumu nových lovišť, z rokování se staršími sousedních kmenů… Old Shatterhand je však jiný, jeho žena bude jiná. Proto jsem přece odjela sem, abych se naučila způsobům bílých squaw. Co pak je možné, že ani ony nemají odpověď?
„Můj syn,” řekla pomalu paňmaminka, „věří, že žena dokáže všechno, co si zamane. Vlastně věří, že to dokáže i muž, ale o ženách to říká nahlas. Já s ním souhlasím, ale taky si myslím, že člověk by si neměl zamanout jen tak něco.”
„Takže si nemyslíte, že dokáži stát po Old Shatterhandově boku?” zeptala jsem se pomalu. Doufala jsem, že se mi přece jen dostane ujištění a povzbuzení v mém úsilí.
„Ale ano,” pokývala paní Náprstková hlavou, „dokážeš. Ale jsi si jistá, že to chceš?”
Má radost zhořkla. Tu noc jsem nespala. Na měkkém slamníku jsem se dlouhé hodiny převalovala zmítána vztekem na paňmaminku Náprstkovou. Neměla pravdu. Nemohla. Její slova, byla slovy zbabělé staré ženy, která promrhala svůj život na jednom jediném místě v pevném kamenném domě, který jí svázal ducha.
Do rána vztek vyprchal. Snad se paňmaminka mýlila. Nezná Old Shatterhanda. Možná mé vyprávění nebylo dost obratné a ona nepochopila, jak vzácným mužem je. Snad bych se nakonec nad jejími slovy i hlouběji zamyslela. Jenomže den, který se právě probouzel, měl prudce otřást klidem a pohodlím, kterého mi doposud bylo v Evropě dopřáno.