Vinnetou

Divoký západ nezná studené soudní síně, zde nejsou soudci v parukách, nejsou tu vychytralí obhájci, chytající za žalobce za každé slovo, vážící důkazy a radící obžalovaným mlčet a neříkat nic. Soudní síní je širá pláň pod hlubokou oblohou, soudcem rychlá zbraň a rozsudek je horce rychlý.

Mlčky jsme padli i my, když večer zrudl a děsivé zjevení s bizoní hlavou zakrylo slunce.

Už jsme jen vzpomínkou, naše kosti rozemlel vítr na prach a smísil s nekonečnými písky. Jsou zaváté stopy našich koní a tyče, kterými jsme vedli karavany na smrt, se rozpadly. 

A Duch Llana Estacada se vznáší nad planinou.

A potom se na kameni, za kterým jsme se skrývali, jen asi stopu a tři a půl palce daleko od tváře mého bratra,   objevila ponožka. 

Nevím, kde se tam vzala, ale vypadala (a páchla) jako všechny ponožky, ve kterých greenhorni urazí non stop cestu ze Staré vlasti až sem.

Oba jsme se Instinktivně přikrčili.

"Uff," pravil Vinnetou, "ani skunk..." Nedořekl. 

Třeskl výstřel.

Zděšeně jsem sledoval, jak můj rudý bratr několikrát mrkl a pak se v bezvědomí skácel k zemi.

Okamžitě jsem se k němu vrhl.

Rollinsova kulka nás oba minula, jen prach z rozťříštěné skály dopadl na tvář  jemnocitného náčelníka.

Puškař seděl za svým pultíkem a cosi piloval. Železné hoblinky mu přistávaly v záhybech mohutných vrásčitých rukou. Když cinknul zvonek u dveří, ani nezvedl hlavu.

„Na dveřích píšu, že je zavříno. Jestli neumíte číst, těžko se mi s váma bude jednat. A teď vypadněte.“

„Mister Henry, omluvte mě-“

„Právě vám dělám tu laskavost, že vás omlouvám. Ne každej má na čtení tu trpělivost. Tak už zmizte.“

„Prý jste znal Shatterhanda?“

„Koho?“

„Nevzpomente si? Před lety ve St. Louis chvíli žil takový Němec.“

„Bah. Vidíte, to byl stejný greenhorn, jako vy. A teď se pakujte, než budu muset vyzkoušet tenhle model.“

„Takže ty jsi pirát?“ ujišťuje se Old Shatterhand.
„No… teď už asi jo,“ odpoví Will a nervózně žmoulá klobouk. „Ale z donucení! Býval jsem kovář. Jenže unesli Elisabeth a já se musel spojit s Jackem, abych ji zachránil…“
„Elisabeth je tvoje dívka?“
„To ani tak úplně ne. Teda, já bych rád, ale vlastně nevím, jestli si vůbec všimla, že existuju,“ chrlí ze sebe.
„Jistěže všimla. Je to žena, ty mají dar vidět všemožné věci,“ uklidňuje ho a připadá si zkušeně a důležitě.
„Tak já jí to řeknu!“ řekne Will, co nejodhodlaněji dokáže.
„Držím ti palce, greenhorne,“ usměje se Old Shatterhand.

„Chtěli mi ho vzít. Ale on je můj. Můj milášek!“
„Zlatý prsten?“ ujistila se Nšo-či a nevěřícně hleděla na pokrouceného tvora, jen stěží připomínajícího lidskou bytost.
„Je překrásný. A je jenom můj! Ani ty mi ho nevezmeš!“ zaprskal Glum a zle se na ni zamračil.
„Nestojím o zlato,“ potřásla hlavou. „Po čem mé srdce touží, se nedá koupit…“
„Lhářka. Falešnice! Snaží se nás oklamat…“ drmolil a zbožně hleděl na ten kousek kovu.
„Jsem zamilovaná,“ přiznala poprvé nahlas, „jenže on… je pro mě nedostižný.“
„Láska… fuj. K ničemu. Milášek je přítel, je všechno.“

Byl odporný. Zároveň ji však zvláštním způsobem dojímal.

„Pokoj s tebou, poutníku. Tvá chůze je lehká jako vítr a tvůj pohled hluboký jako poušť po dešti.“
„A s tebou, moudrý muži,“ odvětil Elrond a překvapeně se zadíval na svého společníka. „Řekni, jsi duch prastarých věků, nebo jen velmi starý člověk?“
„Řekněme, že jsem něco jako lidská fosílie. Ale stále mluvím, dýchám. Musím. Ještě jsem Vinnetoua nenaučil vše, co potřebuje znát,“ povzdechne si Klekí Petra.
„Vinnetou je tvůj syn?“
„Jako by byl.“
„S dětmi jsou jen starosti,“ zamračil se Elrond. „I s těmi, které již po světě kráčí téměř tři tisíce let.“
„Musíš jim dát volnost… v pravý čas…“

„Kruppe to věděl! Věděl, že dnes potká podivína, jehož myšlenky pádí jako tok meandrující řeky.“
„Kruppe? Zvláštní jméno. Já jsem Sam Hawkins, známý stopař, rádce a básník.“
„Poeta... Budeš básnit o pádu císařství? Když Pán tahá a Paní strká, je osud smrtelníků nahnutý.“
„Císařství?“ zamračil se Sam. „Politiku sem netahej! Radši pověz, máš dobrého koně?“
„Koně? Kruppe se vznáší ve stínech. Ale přiznej, slavný stopaři, umíš objevit stopu vedoucí mimo čas a prostor?“
„Jednou se mi zdálo, že sleduju grizzlyho, a když jsem se vzbudil, našel jsem ho,“ odvětil hrdě.
„Kruppe též dokáže dorazit tam, kam nikdy nemířil,“ shrnul spokojeně.

„Nepropadej zoufalství. Sjednotit tolik kmenů se žádnému Králi za Zdí, jak jsem slyšel, dosud nepodařilo. Máš možnost přinést svému lidu mír.“
„Jdou za mnou, protože věří, že jsem našel Joramunův roh, magický předmět schopný probudit obry a zbořit Zeď…“ povzdechl si Mance. „Jenže pravý roh byl zničen, tenhle je obyčejný. Při bližším pohledu to zjistí každý.“
„Můj bílý bratr Charli mne učil moudrosti bílých tváří. Někdy je pro dosažení dobrého cíle nutné lhát.“
„Nechápu…“
„Říkáš, že pravý roh byl zničen. Když rozlámeš i jeho nápodobu, můžeš tvrdit, že byl použit při magickém rituálu a jeho síla nyní prodlévá v tobě.“

Moh nás ouplně klidně nechat pojít rukou těch podlejch Siouxů, ale von nám přišel na pomoc a sám přitom, chudák, umřel.
Když dodejchával, s hlavou v klíně svýho bílýho kamaráda, muj táta, chlap jak hora, měl slzy ve vočích. Jenom na nás kejv a my pochopili. Zazpívali jsme mu Ave Maria, s rukama zmazanejma vod krve, na poslední cestu. A von nám – v tý hodině smrti – ještě poradil, kde hledat drahý kamení pro naši vobživu.
Ať si flanďáci říkají, co chtěj, esli tendle chlap, aťsi třeba rudej, není v nebi hnedka vedle Pánaboha, tak ať teda rači žádný nebe není.

U Rio Pecos stály dvě mladé ženy - Nšo-či oblečená po bělošském způsobu, Hermiona v barevném indiánském oděvu. Po nějaké době, kdy spolu energicky diskutovaly, se Nšo-či rozostřily oči a dál už jen poslouchala a přikyvovala.

„Jsi Indiánka. Na to nezapomínej. Je dobře, že jsi získala znalosti bledých tváří, važ si ale moudrosti a zkušeností svého lidu. Máš spojovat, ne rozdělovat. Máš Apače naučit, jak se jim život zde stane jednodušší. Ne je přesvědčovat, aby na svůj život rezignovali a odstěhovali se do měst.“

Snad to zafunguje, pomyslela si Hermiona. Pokud ne, mohlo by se stát, že ji někdo prohodí oknem…