Kříž

Plamenné projevy utichly, zástupy odešly, jen mně se nechce domů, a tak sedím v trávě a snažím se napsat básničku. Vidím přicházet krásnou dívku. Je oděna celá do bílé, krok má volný a oči smutné. Pozdravím, ale neodpoví, jen se shovívavě usměje.

Dojde až ke kamennému kříži a zlehka ho pohladí, jako by mu chtěla říct, že on za nic nemůže. Proč takhle nepohladí mě? Na chvilku se zamyslím, a když se vrátím do reality, dívka je tatam.

Zmizela.

Verše mi nejdou, a tak vstávám a jdu konečně domů, abych si zabalil. Teď budu mít jiné povinnosti. Říše mě potřebuje!