Historie

Arcivévodkyně mírně nakrčila nos. Na první pohled byla její neteř krásná a svěží, ale pořád působila tak nějak... venkovsky. Možná to bylo těmi přehnaně rudými líčky, snad tím dětinským účesem a určitě těmi kostkovanými šaty. Poručila, aby neteř znovu nazdobili. Vlasy tak, aby byly vhodné pro tíhu koruny, tvář vybělit a změnit linii šatů. To celé se opakovalo šestkrát, než byla Žofie spokojená. Zatleskala, vyhnala celou tu zkrášlující armádu pryč z komnat a ještě jednou si neteř prohlédla.

"Nyní přejdeme k tvému portrétu, Alžběto."

"Sisi," odsekla dívka.

Žofie vzdychla. Jaká škoda, že povaha nedá se změnit tak snadno jako vzhled.

Juan García těžko dýchal. On i jemu podobní následovali Pizzara se slepou poslušností, ale po pár týdnech se mezi pot a rozkazy poprvé prohlodal červíček pochybností. Vláčeli se zemí, kde bylo všechno podivně cizí. Stromy byly vyšší. Vzduch těžší. Vůně silnější. 
Otřel si čelo a na chvíli spočinul pod květy korálovníků. I ty byly jiné, červené kalichy rostly obrácené k zemi. Pak mu cosi zabzučelo u hlavy. Ohnal se, aby se zbavil obtížného hmyzu, ale v tu ránu jej spatřil. Ptáček, co by se vešel do dlaně, třepotal kolem květů a pil z jednoho po druhém.
Juan García oněměl úžasem.
 

"Ještě kolčaví jatýrka?" 

"Ne..." vydechl Pompeius, "jsem plný."

"Nebyly by tam drozdí mozečky?" otázal se otroka Cicero.

"Ne, pane, lituji. Byly hned pryč."

Cicero nespokojeně zabručel.

"Neříkej mi," oslovil ho Pompeius, "že tohle jí pořád. Teď se jen předvádí. Určitě snídá něco normálního. Kaši, chleba, polévku..."

"I kdyby, tak to nepřizná," odpověděl Cicero, nimraje se v talíři zaječích ledvinek. 

"Nepotřebuju jeho přiznání." Pompeius mávl rukou a zavolal na otroka: "Vyřiď panu Lucullovi, že se zdržíme na snídani, ale ať nic nechystá, rádi vezmeme zavděk běžným jídlem."

Po chvíli se otrok vrátil. "Pán vás pohostí. Bude rozpočet padesát tisíc drachem dostačující?"

V roce 1304 obléhal král Edward I. Dlouhán hrad Stirling ve Skotsku. Obléhání trvalo už čtyři měsíce a obě strany konfliktu byly silně vyčerpané. Už po prvním měsíci, když to vypadalo, že bude obléhání dlouhé, objednal Edward trebuchet. Na jeho vyhotovení pracovalo pět mistrů tesařů a čtyřicet devět dělníků. Byl na hrad dovezen ve třiceti vozech. Když však stroj po třech měsících práce stál před hradem, posádka požádala o kapitulaci. Edward ovšem kapitulaci nepřijal s tím, že chtěl vidět, jak vystřelí jeho Warwolf – největší zbraň doby. Po jednom výstřelu, který prorazil hradby jako šíp proráží tkáň, spokojený Edward kapitulaci přijal.

Karel V. Špěnělský měl takový nepěkný zvyk utrácet víc, než mohl vydělat, ale také měl zdánlivě nevyčerpatelný zdroj. Přes oceán proudily z Potosí tuny stříbra, které vždycky dokázaly zalátat děravou státní kapsu. Španělsko vedlo jednu válku na druhou, státní pokladna dotovala Karlův náročný životní styl coby hlavy Svaté říše římské a ještě přišel ten bláhový nápad s protireformací. 
Inflace vesele rostla a Karel si vesele utrácel dál. Stříbrný důl byl velký a ti neznabohové, kteří tam dřeli, až se sedřeli z kůže, ti se vždycky dali nahradit nějakým tím dovozem z Afriky.
Zbyl po něm dluh třicet šest milionů dukátů.

Všechny oči davu Marka Antonia sledovaly, jak pomalu a slavnostně kráčel. Miloval jejich pozornost, cítil jejich závist a ta mu dělala tak dobře.

Před sebou držel zlatou korunu. Chladný kov se v jeho rukou pomalu ohřál. Blyštěla se v zimním slunci, odrážela světlo a přitahovala pohledy přítomných, protože dnes šlo právě o ni. O ni a o Caesara sedícího v křesle.

I konzulova tvář byla obrácena ke koruně, ale jeho oči pomalu a nenápadně bloudily po mužích kolem. Vnímaly jejich obavy. Jejich pohoršení.

Antonius se zastavil u Caesara a zvedl korunu nad jeho proplešatělou hlavu.

Nad Palatinem viselo ledové ticho.

Kbelík vlhké žoužele se znovu naklopil. Červi i ostatní masitá havěť čvachtavě pleskla o jeho bok. Brblal O'Flaherty dál upřeně sledoval splávek. Jižní zázrak sebou škubl, když se opřel o vlečenou loď.

Brblal přitáhl vlasec a pohlédl ke kormidlu, kde se kormidelník zuřivě bil s jakýmsi vyšňořeným panákem. Před nosem mu prosvištěla kule.

„Zase je na sračky,“ bručel, zatímco se přesouval na příď, aby uhnul nejzuřivějšímu střetu.

Vtom zabrala. Sehnul se před prolétajícím soudkem a začal navíjet. Soudek ale dopadl přímo na splávek. Ryba byla ta tam. Brblal zaklel a konečně tasil vlastní šavli. Usoudil, že to chce lepší návnadu.

"Toto je Terra Felix," duplnul si Albrecht, "všechno půjde, když já budu chtít."
Sekretář frýdlantského vévody zamžikal. Polkl očividnou námitku.
"Vaše Jasnost má samozřejmě pravdu, panství frýdlantské budiž nejšťastnější zemí, vždyť jest ostrovem blaha uprostřed války. Nicméně," zdůraznil, "ta válka, v té je potíž. Dodávky hedvábí váznou. Obchodní cesty jsou zpřetrhané."
"Budeme si tedy vyrábět vlastní," uzavřel vévoda z Valdštejna.
"Nikdo tady, s prominutím, Jasnosti, hedvábí nerozumí."
"Povoláme nejbystřejší hlavy z Itálie."
"Není tu tu vhodné prostředí pro chov tak křehkého tvora, jakým je hedvábník."
"Celé sady mu postavíme."
Sekretář se uklonil. Jeho Jasnost něco chce, Jeho Jasnost to dostane.

"Scheiße! Sie ist tot!" štěkne komisař gestapa Fleischer a vztekle do mrtvé ženy kopne. 

Její manžel zbělá ještě víc a pevně zavře oči.

"Co teď?" ptá se druhý gestapák.

Fleischer si prohrábne rukou zpocené vlasy.

"Chlapa odvézt. A začněte na něm ihned pracovat. Musí vyklopit všechno, rozumíte?"

"Herr Kommissar, jeden chybí," hlásí další zasahující. "Syn. Flastymyl."

"Zjistěte kde je. Jestli je v Praze, ihned zatknout. Jestli je mimo město, přivolat."

"Jak?"

"Co já vím.  Pošlete mu telegram. Hmm.. třeba že je máma těžce nemocná. Ať hned přijede domů," nasadí Fleischer odporný úšklebek. "Počkáte tu na něj. Alles klar? Gut. Schnell!"

"Hoši," oslovil Hannibal nezkušené a vystrašené muže kolem sebe.

Ztišili se, chtěli slyšet, co jim jejich velitel řekne. Dodá jim naději nebo stoickou odvahu k přijetí nevyhnutelné porážky a snad důstojné smrti?

"Je jich víc. Jsou lépe vyzbrojeni. Myslí si, že brání svůj domov."

Ti žoldáci, kteří nerozuměli, napínali uši k těm, kdo vojevůdcovu řeč šeptem překládali.

"Ale já jsem Hannibal. Jsem jejich noční můra. A mám plán. Jestli neutečete, vyhrajeme." Odmlčel se a nechal překladatele pracovat. "Neutíkejte, jsem tu s vámi. Když zůstanete se mnou, chytneme Římany do pasti, jakou nezažili."

Rozhlédl se po svých mužích.

"Zůstanete se mnou?"