Sešli se před Bohem, přesně jak řekla.
„Připraveni na velkou chrámovou loupež?“ vytáhla zpod peří černou škrabošku.
„Chrámovou?“ zašeptal Miki.
Zlatý Bůh už zdaleka nevypadal tak spokojeně jako před chvílí.
„Rozdělíme se!“ zavelela Andulka. „Ať se ukáže, kdo je nejlepší!“
Zamávala křidélky.
„Počkej, kde se sejdeme?“
„Pod břichem je největší tma!“
Tomek kývnul. „A znamení!“
„Dvanáct sovích zahoukání!“
Všude se tísnili lidé. Muži měli vysoké černé klobouky a hedvábná pyžama. Ženy proplouvaly uličkami v širokých sukních zdobených dlouhými mašlemi.
Miki se podíval na svoje rozdrbané oblečení: „Poznají, že sem nepatříme.“
„Do pyžama mě nikdo nedostane!“ odseknul Dáda.
„Nesmysl,“ uklidňoval je Tomek. „Potmě jsou všichni kluci stejní!“
„Jdu sám,“ zabručel Dáda. „Víc zlodějů, větší lup! Přece ji nenechám vyhrát!“
Tomek se usmál: „Jen do toho!“
Miki vykulil oči: „Vážně budeme krást?!“
Byli pryč, než dokončil větu.
Nechal se unášet davem. Všichni mířili jedním směrem. V Mikim se probudila zvědavost. Pak to uslyšel. Pravidelný tichý skřípot.
„Kolotoč!“
Protáhl se mezi dvěma obrovskými sukněmi a dal se do běhu.
Byl tam, stál uprostřed náměstí, ozářený světýlky lampiónů, a vesele se otáčel kolem dokola. Vyřezávaní koně se pohupovali nahoru a dolů. Byli nádherní. Leskli se a na hlavách jim povlávaly zlaté chocholy.
Tomek se proplétal mezi lidmi. Šel v protisměru. Zlatý palác s vysokou zvlněnou střechou vypadal zanedbaně. Obrůstal mechem a z okapů se drala vysoká stébla trávy. Nad vstupní branou se chvělo jediné rudé světlo.
Opatrně se nahlédnul do zahrady.
„Co tady hledáš?!“
Vystartoval. Za ním zaduněly kroky.
Rozrazil první dveře a skočil do chodby. Všude bylo ticho a tma. Chodby se větvily a rozbíhaly se do všech stran. Jednu si vybral.
Kroky se zastavily.
„Kde je?“
„Vběhnul dovnitř.“
„Nech ho, vrátíme se do města. Který kluk by kradl v knihovně?“
Náměstíčko obklopené nízkými dřevěnými domky bylo plné lidí. Muži přešlapovali a popotahovali šňůry od klobouků. Ženy se ovívaly vějíři. Čekali. Zazněla flétna. Zachřestila tamburína. Zacinkal zvon. Z přítmí se vynořila skupina kejklířů.
„Velevážené publikum!“
Komedianti se uklonili a jejich kostýmy odrážely barevná světla. Fakír si upravil turban, polykač mečů zkusmo roztáhl pusu od ucha k uchu, medvědář pobídl huňatou šelmu. Na improvizované pódium přemety vtančila … akrobatka. Dáda couvnul hlouběji do stínů. Akrobatka se usmála a poslala publiku vzdušný polibek! Udělalo se mu špatně. Otočil se a utíkal pryč.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Aspoň se něco děje. Teta
medvedpolarni
Aspoň se něco děje. Teta Kateřina odcestovala na východ :) V pyžamu. Dáda pamatuje?
Děje se mi toho v těch
Banepa
Děje se mi toho v těch textech tolik, že z toho mám mžitky před očima. Taky bych jela na východ, klidně v pyžamu. Dáda si pamatuje všechno a neodpouští nic...