Prášky

Kafe jsem začala pít ve dva a dvaceti, když jsem utlumená prášky hledala způsob, jak při večerní přednášce neusnout. Pokud nedošlo, dávala jsem si ho aspoň ob den. Jeden prášek vyvažoval jiný prášek, ten prášek zase kafe a kafe večer prášek na spaní.

Snažím se brát to s nadhledem. O prášcích vždycky mluvím jako o drogách - dobrých drogách, které mi pomáhají fungovat, když to můj nemocný mozek nezvládá. Nikdy bych je bez souhlasu doktorky nevysadila, přesto mě občas děsí.

Koho ze mě dělají? A kdo jsem vlastně já?

Netuším. Prostě jen doufám, že mi pomáhají být mnou. Zdravou, nedepresivní mnou.