V továrně

Pomalu kráčel za skupinou dětí. Outsider mezi bohatými a zhýčkanými. Oni nevyrůstali v bídě, měli vše, na co jen pomysleli. Ale přesto se cítil o mnoho bohatší. Všímal si věcí kolem sebe, dokázal je ocenit, jako dnes.
Procházeli se úžasným údolím s hučivým vodopádem. Barvami se to hemžilo na každém kroku. Nemohl se odpoutat od toho pohledu.
„Mimochodem, ten vodopád je nedůležitější,“ slyšel Wonku přednášet, „činí čokoládu lehkou, vzdušnou, čechrá…“
„My víme,“ vyštěkla Veruca.
Wonkův obličej posmutněl.
Oni nedokáží tu nádheru ocenit. Ale Karlík věděl, že to nejsou jen sladkosti, bylo to umění, něco úžasného, byla v tom Wonkova duše.