Karlík a továrna na čokoládu

„Drahý, nechci žádné děti. Nikdy,“ paní Veverková zapadla do křesla.

„Co tě to popadlo? Ještě včera jsi jich chtěla nejmíň dvacet!“ Veverka si sedl naproti a začal jí masírovat packy.

„Šéf přivedl do práce cizí děti. A takový nepořádek jsme tam nikdy neměli, naprostý CHAOS!“

„Ale naše děti by…”

„Mám z toho trauma! Všechny byly protivné a jedna z nich,” zachvěla se při té vzpomínce, „si mě chtěla odnést domů jako mazlíčka.”

„A co jsi s ní udělala?“

„Hodila ji do spalovny.“

Pak Veverka raději nechtěl vědět více. Ale doufal, že pan Wonka už nikdy do továrny žádné děti nepozve.

V noci ho pronásledovaly noční můry. Topil se, břicho se mu zaplňovalo hnědou břečkou, pomalu mu docházel dech. A to nebylo nejhorší. Probudit se nemohl, jeho tělo bylo vláčeno proudem od břehu ke břehu a ti skrčkové zpívali písničky. Teprve když ho natáhl úzký odvodňovací kanál (který ke svému štěstí ucpal), dovolilo mu podvědomí, aby se probudil. Vytrhával se obvykle s křikem nebo alespoň s lapáním po dechu. Proplakal spousty nocí a znovu a znovu.
Dokud mu mamá na uklidnění nepřinesla pelyňkový čaj. Ta zemitá hořkost zabrala.
Ale stejně si August Gdoule až do konce života nedal jedinou kostičku čokolády.

"Co je zas tohle?!" ukázal přezíravě na hordu železa.
"Tomu, vážení, říkám mlátička."
"Mlátička?"
"Ano, mlátička, vážně bys potřeboval vyčistit uši," odsekl netrpělivě Willy Wonka.
"K čemu to je?" vyžvejkla se Fialka.
"Je to geniální stroj na stimulaci inspirace! Hned předvedu!" dodal, když spatřil pochybovačné výrazy.
"Tak tedy, nad něčím přemýšlím, mám to skoro na jazyku, ale ne a ne mi to naskočit. Žádný problém! Zmáčknu tlačítko a..."
Plesk.
"...a právě mě něco napadlo!" a Willy Wonka se zářivým úsměvem znovu stiskl tlačítko.
Plesk. Plesk. Plesk. Plesk. Plesk.
"Au," zahuhňal tlouštík ukřivděně.
"Ten stroj občas zlobí," pokrčil rameny Willy.
Hihi.

"Proč tam stojí tamta pumpa?", ptal se malý Umpalumpa.
Rodiče ho tedy vzali na výpravu za zvířátky,
Umpalumpa, nedivte se, chtěl být velmi rychle zpátky.
Lidi, to byl divný národ velikánských barbarů,
tvářili se přemoudřele, přitom žili postaru.
"Moderní svět" těchto zvířat ze spěchu byl složen,
člověk běhal křížem krážem, dokud nebyl zmožen.
Za štěstím se stále vrhal nespokojen věčně,
klaněl se a podlézal té nabubřelé slečně.
Jen žíznivě hltal vodu přímo z jejích dlaní,
zdála se mu obyčejná, bylo to však zdání.
Nepochopil, že ji pije v doušcích běžných dní,
svět je pro něj obyčejný, o štěstí jen sní.

„Je mi vedro. Podej mi sklenici vody.“
„Podej si ji sám!“
„Copak se zvednu?“
„A já snad? Jsem tvůj společník ve firmě, ne sluha!“
*
„Měli bychom jít na obchůzku. Zkontrolovat zaměstnance a tak…“
„Můžeš.“
„Tak snad půjdeme oba, ne?“
„Tak dobrá. Pomoz mi vstát.“
„Uf. Tak jdem.“
*
Moc toho neušli a raději nasedli na loď. A když narazili na prvního Umpa-lumpu, ten spustil písničku:
„Willy Wonka jí moc čokolády
A Karlík jakbysmet
Budou teď nějakou dobu hlady
Musejí zhubnout hned!“
Hnedle se objevili ostatní, přidali se k písničce, obklopili Willyho a Karlíka a odvlekli je do fitcentra.
„Musejí zhubnout! Hned!“

Pomalu kráčel za skupinou dětí. Outsider mezi bohatými a zhýčkanými. Oni nevyrůstali v bídě, měli vše, na co jen pomysleli. Ale přesto se cítil o mnoho bohatší. Všímal si věcí kolem sebe, dokázal je ocenit, jako dnes.
Procházeli se úžasným údolím s hučivým vodopádem. Barvami se to hemžilo na každém kroku. Nemohl se odpoutat od toho pohledu.
„Mimochodem, ten vodopád je nedůležitější,“ slyšel Wonku přednášet, „činí čokoládu lehkou, vzdušnou, čechrá…“
„My víme,“ vyštěkla Veruca.
Wonkův obličej posmutněl.
Oni nedokáží tu nádheru ocenit. Ale Karlík věděl, že to nejsou jen sladkosti, bylo to umění, něco úžasného, byla v tom Wonkova duše.

Ostatní kluci měli obyčejné, běžné zájmy, někteří autíčka, někteří knížky; jeho vášní byly odmalička sladkosti. Karamely, nugát nebo kyselé bonbóny – miloval je všechny, o to víc, že mu byly tak tvrdě odpírány. Pokud byste se ho však zeptali, co ho uchvátilo nejvíc, nedokázal by Vám odpovědět. Každá možnost prostě byla skvělá a ta další ještě lepší a on se mezi těmi všemi cukrovými úžasnostmi prostě nemohl rozhodnout.
Než mu jednou náčelník těch malých, bizardně ošklivých liliputů nabídl jejich největší vzácnost, kakaový bob. Pro někoho možná příliš tvrdý, pro někoho příliš hořký, ale Willy Wonka tehdy našel svůj malý kousek nebe.

"PIFKA? Co to znamená?"
"Milé dítě, i mladší jedinec používající svůj mozek by odvodil, že to znamená Polévkový Institut, Frakce Knedlíčkové Anomálie."
"No, dobře. A co tohle znamená?"
"V rámci tohoto institutu funguje mnoho frakcí, frakce knedlíčkové anomálie se zaměřuje specielně na výrobu knedlíčků z velice atypických surovin."
Pět dětských očí se upřelo na Willyho Wonku.
"Nemůžete mluvit česky?" otázal se otráveně obtloustlý chlapec.
"Jinými slovy je to lis na otravné děti," zamumlal pan Wonka.
"Cože?!"
V tu chvíli se milé děti propadly podlahou a zmizely v hlubinách stroje.
Willy Wonka se zamyšleně podrbal na hlavě.
"Propána, začínám být senilní!"