Chrliče

Promnul jsem v dlani amulet. Bříšky prstů zkoumal rytiny. Už jsem tak blízko.
Bariéra mi nevzdorovala dlouho. Brzy jsem již kráčel po kamenných schodech. Každý můj krok se rozléhal klenbou a narušoval staleté ticho. Staré chrliče na mě vrhaly zlé pohledy a já v hlavě slyšel jejich zlostné syčení. Dávaly mi vědět, že tu nejsem vítán.
Snažil jsem se našlapovat tišeji. A vzpomněl si na knihovnu akademie a nerudnou knihovnici. Uměla skvěle zaklínadlo, po kterém se člověku sevřelo hrdlo tak, že příštích několik hodin mohl jen šeptat.
Možná se mi to jen zdá, ale ty chrliče mají nepříjemně podobnou tvář.