Meze dne

Slábnoucí paprsky měnily oblohu, omalovanou na oranžovo a růžovo, v sametovou temnou modř. Svět jakoby tišil hlas a choulil se do sebe. Les se šeptem loučil s unikajícím dnem jako s odcházejícím milencem. A pak se do dokonalého ticha začaly ozývat nové zvuky, nabývající na intenzitě s prohlubující se tmou.
Tma zhoustla tak, že nebylo vidět ruku drženou před očima. Všechno jako by na moment zadrželo dech v napětí... a pak se rozezpíval první skřivan. Postupně se k němu přidávaly další a další hlasy, i potok jakoby najednou zurčel výrazněji. V tu chvíli se přes obzor pomalu přeplížily prsty dne.