A žena, jež má oči průzračné
(tak modře hluboké, že nechtě musíš je
znovu a znovu přirovnávat k moři)
nezvyklé jméno, sněhobílou ruku
a dobré srdce, které bohužel
jsem po ní zdědila jak nepotřebný dar,
zbytečnou přítěž v krutém životě...
Do Marianniny chýše vstupuji druhá, roztřesená nedávným vypětím i jízdou ozlomkrk.
Leží na podlaze jako dřevěná socha, nehybná.
Otec klesá a bolest v jeho křiku vypaluje poslední zbytky křivdy i žárlivosti, kterou ve mně tolikrát budili.
Milujeme ji oba.
Žal mě hrozí zaplavit. Soustředím se na detaily - číše, knihy, svazky bylin...
Zastavuji se. Mariannina zdřevěnělá, vztažená ruka míří sem.
Šalvěj pro neměnnost, vlaštovko. Pro navracení, vypočítávala trpělivě.
Horečnatě listuji jejími zápisky. Nevzdala by se. Musela mít plán.
Zakletí nacházím rozpracované jejím divokým písmem. Byliny. Moc. Oběť.
Šalvěj házím do ohně, zdvihám hůl.
"Co bys pro ni obětoval?" ptám se otce.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
ani nedejchám
Aries
ani nedejchám
no teda! Dokážou to?
Tora
no teda! Dokážou to?
To jsem taky zvědavá!
mila_jj
To jsem taky zvědavá!
Wow, úžasný. Ještě jsem
strigga
Wow, úžasný. Ještě jsem nevydechla