DMD č. 29. pro 29. 4. 2022. Téma: Ve vývinu

„Dobré zprávy vespolek, vynalezl jsem občerstvovač občerstvení.“
Zmatené pohledy.
„Pokud bude fungovat, vyřeší to problém trvanlivosti potravinových zásob,“ vysvětlil Hermes tlačící za profesorem vozík s řečeným vynálezem.
„Vyzkoušíme ho,“ rozhodl profesor. Vytáhl z lednice polosnědený jogurt, který nedávno oslavil třetí výročí otevření, vložil ho do přístroje a stiskl knoflík.
Když ho vytáhl, jogurtu se vrátila původní bílá barva a zmizela z něj patnácticentimetrová plíseň.
„Jé, jogurt!“ zaradoval se kolemjdoucí Zoidberg a v mžiku ho vycucl z kelímku. V následujících sekundách zpětně prošel všechna svá vývojová stádia až ke korálovému.
„Myslím, že to ve fázi vývinu chtělo víc času,“ poznamenala Leela.

Seděli u ohniště a srkali rybí polévku. Do vlasů se jim vplétala vůně spáleného dřeva. Bylo jich dvanáct, ale nikdo nepromluvil. Jen nejmladší chlapec občas zamlaskal.
Když došla polévka, pustili se do makrel a pečené kořenové zeleniny. Marie po očku pozorovala, jak Simon hbitě obírá rybí maso.
“Vypadáš, jako kdybys dva týdny hladověl,” zamumlala.
“Dva týdny ne,” řekl Simon a podal misku vykostěného masa nejmladšímu. “Na, Felixi. Musíš hodně jíst, jsi ve vývinu.”
Felix na Simona vykulil oči a pak vyprsknul otázku, kterou musel přežvykovat celý večer:
“Našel jsi je? Našel jsi tuleně?"
Simon se ušklíbl.
"Našel, ale ne živé."

Černo. Absolutní a dokonalé. Tma taková, že jeden neměl sebemenší tušení, jestli má právě vlastní oči zavřené, nebo otevřené, a nos mezi nimi mohl jen letmo tušit. Tma hustší než mlha před rybníkem Brčálníkem, tma, před níž by se mohla jít tma jeskynní leda tak s hanbou stydět do kouta. A k tomu klid jako v hrobě, jen sem tam šelest, který by sotva dokázal někoho vyrušit ze spaní.
CVAK.
Narušitel v podobě tenkého pruhu světla tmou projel jak nůž máslem. Ozářil vnitřek jinak dokonale světlotěsné koupelny - a dokázal přerušit i ticho.
"Do háje, zavři ty zatracený dveře! Vyvolávám fotky!"

Stále stejná a stejně pokaždé nová.
Slova Tóry, pečlivě zachovávaná a přepisovaná po celé generace.
K poučení, k nasměrování, k posvěcení.
Kolik toho v nich bylo skryto?
Dost na to, aby v každé generaci odhalili další kousek.
Když nad ní přemýšlíte dnem i nocí, jak vás nabádají proroci, přijdete na spoustu různých výkladů.
Některé jsou hodné předání dál.
Některé vysvětlují historický kontext, některé ozřejmují lingvistiku, některé slouží budování a upevňování tradic.
Ne všechny spolu souhlasí, ale jen v diskuzi lze dojít trochu blíže k pravdě.
A i když se starší často zdá moudřejší, novější na něm staví a rozvíjejí ho.

“No ne, podívejte se, ten je roztomilý!” Postarší žena se sklonila nad dítětem, které připomínalo spíše pařez než lidské stvoření. “A kdepak máš rodiče?”
“Sněd jsem mámu, sněd jsem tátu, tebe taky sním!” prohlásilo.
“A přítulný!” pokračovala žena, jakmile se jí dítě zakouslo do ruky. Zubatá tlama se roztáhla do stvůrné velikosti a v mžiku ruka zmizela po loket, potom po rameno.
Kolemjdoucí muž zhrozeně vykřikl a přiskočil ženě na pomoc. Tloukl dítě holí po hřbetu, ale to ničeho nedbalo. S hrozivým křoupáním do sebe dále soukalo stařenku.
Ta se obořila na kolemjdoucího: “Jen ho nechte, je přece ve vývinu!”

Tohle drabble chci napsat celé věky.
Začátek je poměrně jednoduchý.
Ve dvaceti bojovala s pýchou a předsudky.
V jednadvaceti se vydala z rodného Salmu za dobrodružstvím.
Ve dvaadvaceti se rozhodla jít studovat na Harvard. Zase ty předsudky.
Pak si uděláme mezeru před solidním zahuštěním.
Ve čtyřiadvaceti čelila lásce, beznaději i Černokněžnému králi Angmaru. A provětrala dost počítačů, do kterých vůbec neměla mít přístup. A rozhodla se... psst.
To je totiž ten problém.
Moje oblíbené výrazné ženské hrdinky, u nichž dovedu vygooglit věk, končí dost často špatně. Hlavně ty, co jim je mezi dvaceti a třiceti.
Mně už naštěstí třicet bylo.

Túra po Kashyyyku byla náročná, takže když se Simbacca s Fichurrou vrátili do vesnice, kde už na ně čekala babička, museli nějak oslavit, že mají všechny končetiny a většinu zubů. A existuje snad lepší způsob slavení než pečený husomut, dva, tři? To sotva.
[„Jen si dejte, co hrdlo ráčí, já jdu pro přílohu,“] začala zasloužilá kuchařka a než se z kuchyně vrátila s tyrovou kaší, byli na stole ptáci už jenom dva. Sprásknutí pracek tedy bylo docela namístě. [„Hrome, ale zas ať neprasknete!“]
Sourozenci nezaváhali.
[„Však jsem ve vývinu!“] ozvalo se dvojhlasně a proti tomu babička rozhodně nemohla nic namítat.

The effects of the artifact were profoundly unpleasant, Lioness thought.
It was as if the "probe" was confused by the fact that there was so little magic to hold on to.
But as the magic of the artifact developed, it penetrated whatever was holding her power back, and started pulling at the strands to get to envelop the very roots of it.
Wolf started his incantations.
More unpleasantness followed.
It wasn't as fast as the original ritual Sarmad did.
Maybe that was what made it painful.
"Stop!" she couldn't bear it.
Wolf frowned.
"Back to the drawing board, I guess."

"Večeře!" ozval se babičky hlas.
Děda s vnučkou na sebe pohlédli.
"Už jdeme!" zavolal dědeček zpátky. Chňapl po holi a křehkým roztřeseným krokem zamířil do jídelny.
Tam už na ně čekala babička a tři talíře.
"Maso?" zajásal dědeček. "Čím jsem si vysloužil takovou vzácnost?"
Babička s vnučkou vzhlédly od brambor. "Máme tě rády."
"To je od vás hezké, ale já už ho nepotřebuji. Vždyť už jsem jen skořápka. Ale jsou tu mladší, ve vývinu. Mnohem potřebnější." Dědeček posunul talíř s voňavým masem před vnučku. "Poprvé?"
Přikývla.
Olízla se a pak si kousnula do masa.
Znovu.
A pak znovu.
A znovu...