První krůčky

Napřed je to škvrně a Člověk k ní nemá moc vztah, teoreticky připouští, že existuje, ale vůbec si s ní neví rady. Pak se jednou ozve tichým pláčem, naříká, že nemá prostor a že si ho zaslouží, ale Člověk neví, jak toho docílit. Pak pokradmu v duchu Člověku začne napovídat, co se mělo říct – jenže co je to platné, když replika měla zaznít před pár hodinami.
Člověk se jí začne věnovat a starat se o ni, první hlasité „ne“ se pořád nedaří, ale příště se aspoň zvládne nezasmát něčemu, co vlastně ubližuje – a maličká Asertivita se přikrmí sebevědomím a povyroste.