Nikde se nevidím

Andrea seděla s otráveným výrazem v příšerné betonové místnosti s obřími okny. Zírala tupě na tazatele té nejdebilnější otázky, kterou jí kladli na každém pohovoru.
Už tolikrát na ni odpovídala. Různě. Odpověď měnila podle potřeby prostředí. Měla toho po čtyřiceti osmi pokusech dost.

„Nikde se nevidím. Možná tak před obrazovkou, jak hraju Resident Evil a žeru bramůrky pro výživu svých pneumatik na břiše. Bez dětí. Bez chlapa. S přáteli na telefonu, protože jsou moc zanepráznění svými rodinami na to, abychom se sešli. Víte co? Je mi to totálně ukradený, kde budu za 5 let.“

„Upřímnosti si tu ceníme. Jste přijata.“