Statek

Ne že bych se té vesnici vyhýbala, nebyl důvod tam jezdit. Poslední návštěva, když jsem narychlo do kufrů skládala náhodné předměty, statek se prodával a přemístit obsah velkorysého venkovského stavení do zaplněného dvoupokojového bytu byl předem prohraný boj. Plno věcí a prázdno loučení. Předposlední návštěva, kdy byly zvony a my seděli na zahradě a plakali, protože zvonili umíráček. Pak už nebylo proč klepat na vrata. A stejně se mi o tom místě občas zdá a jindy si zapnu streetview a koukám na něj a střídavě se usmívám a pláču, pořád ve mně žije, takové, jaké bylo, jaké už nikdy nebude.