Jedna šarvátka neznamená válku

Souhrn: Kapitán Harris v přístavu předává zprávu o střetu s Nemesis, ovšem odezva není taková, jakou očekával. 
Poznámka: Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je zcela náhodná. Místopisné názvy jsou taktéž fiktivní. Za beta-read děkuji Veveričce.

Dlouhou chodbou s dlažbou z leštěného mramoru se rozléhaly rázné kroky. Vysokými okny do chodby pronikaly vzácné paprsky slunce, které se na krátkou chvíli prodraly clonou dešťových mračen a házely na dlažbu, bílou stěnu i obrazy více či méně významných osobností, admirálů a lordů, pruhy bledého světla.
Kapitán William Harris minul řadu židlí a zahnul ke schodišti vedoucímu k pracovně admirála Parkera. Sluneční světlo se odráželo od dvou řad lesklých knoflíků i od zlatého prýmku, který lemoval bílé klopy slavnostní uniformy. Pod paží nesl lodní deníky a štos hlášení. Na posledních stránkách sotva stačil zaschnout inkoust. Skřivánek připlul do Summertonu teprve přede dvěma dny. Nebylo obvyklé, aby si admirál Parker vyžádal návštěvu kapitána s takovou naléhavostí.
Vyšel po schodech, nechal za sebou další řadu obrazů, zastavil se před vysokými dveřmi s mosaznou klikou a zaklepal. Potom pomalu přešel k oknu a vyhlédl ven. Trhlina mezi mraky se zatáhla a chodba se ponořila do šedivého příšeří skomírajícího podzimu. Harris se otočil na podpatku a přešel zpět ke dveřím právě ve chvíli, kdy se ozvalo netrpělivé: „Vstupte!“
Stiskl kliku a vešel.
Pracovna admirála Parkera byla prostorná místnost obložená dřevem, která by vedle strohých bílých chodeb působila mnohem vřelejším dojmem, nebýt přítomnosti admirála a jeho malého žlutého psíka s nepřirozeně krátkým čenichem a křivými zuby, který vyběhl z pod stolu s deskou z leštěného exotického dřeva a vztekle ňafal kolem Harrisových kotníků. Kapitán Harris však nerudnému stvoření nevěnoval sebemenší pozornost a způsobně oznámil svou přítomnost.
Admirál Parker postával u okna a tvářil se, jako by ho kapitán Harris právě nečekaně vyrušil u odpoledního čaje, přestože pro něj dal sám poslat. Neměl mezi svými důstojníky pověst dvakrát přívětivého člověka. Naopak. Admirálu Parkerovi táhlo přinejmenším na šedesát a byl to nedůtklivý muž, vrásčitý a otylý stejně jako mops, který ho všude doprovázel.
„Harrisi, nečekal jsem vás před Novým rokem,“ pronesl admirál uštěpačně.
„Obávám se, že si okolnosti vyžádaly dřívější návrat, pane,“ odpověděl Harris a podal admirálovi svazek deníků a hlášení.
Mops si ho přestal všímat, odběhl do rohu pracovny, zpod sekretáře vylovil zmačkanou kuličku papíru a začal ji zaujatě škubat.
Admirál Parker si převzal deníky a odložil je na stůl vedle objemného stohu listin, zatímco hlášení přelétl zkoumavým pohledem. Při čtení krčil čelo a kabonil tvář. V pracovně zavládlo ticho rušené jen tlumeným vrčením psíka trhajícího papír. Potom admirál dokumenty odložil.
„Farrel slyší trávu růst,“ řekl odměřeně.
„Jedna bezvýznamná šarvátka může sotva znamenat válku. O tom Bertrandovi je známo, že si s pravidly hlavu příliš neláme. Nejspíš to byl nějaký jeho výstřelek.“
„Při vší úctě, pane, přítomnost a střet s řadovou lodí v našich výsostných vodách lze jen sotva považovat za bezvýznamnou šarvátku,“ namítl Harris pevně.
Už nedodal, že ten Bertrandův výstřelek ho stál životy patnácti mužů, včetně několika slibných mladých důstojníků, a další byli zraněni. Mladý Peter Vain stále nebyl schopen služby, byť se ze svého zranění už pomalu zotavoval. Bocmana Williamse nechal ráno doktor Dobbler přepravit do městského špitálu. Do služby už se ten zkušený, protřelý námořník nevrátí. Kapitán Harris však už dávno věděl, že pro lidi Parkerova ražení se jedná jen o položky na seznamu posádky.
„To posoudí jiní, Harrisi,“ ukončil rozhovor admirál Parker odměřeně.
Jakákoliv další slova by byla zbytečná a jen by admirála mohla popudit. Harris už nebyl mladík a poznal, kdy je na čase se stáhnout. Věnoval admirálovi zdvořilou úklonu a opustil pracovnu. On své povinnosti splnil. Předal podrobné hlášení o přítomnosti nepřátelské lodi. Nezbývalo, než čekat, jak celou záležitost zhodnotí nejvyšší velení.

Jakmile za Harrisem zapadly dveře, přešel admirál Parker od stolu ke zdobené komodě, na které stál podnos s karafou vína, několika prázdnými poháry z broušeného skla a mísou sušenek. Mops nechal cáry papíru ležet tam, kde je roztrhal, přicupital za admirálem a kmital zakrouceným prasečím ocáskem, zatímco se dožadoval pozornosti svého pána urputným poštěkáváním a panáčkováním na křivých nožkách. Admirál mu hodil sušenku a psík opět odběhl.
Potom admirál Parker vyndal z karafy zátku a naplnil jeden z pohárů. Než se i se sklenkou v ruce vrátil zpět ke stolu, dlouze z něj upil. Posadil se na čalouněnou židli a ještě jednou se začetl do hlášení, které prve spíš jen přelétl očima, takže mu docela určitě unikla nejedna informace nebo ne zcela nepodstatný detail.
Kapitán Harris se jako obvykle neuchyloval ke zbytečným kudrlinkám, přesto nikdy neopomněl napsat vše podstatné a také vždy zmínit ty ze svých důstojníků, kteří se vyznamenali odvahou nebo bystrým úsudkem. V každém případě musel dát v duchu Harrisovi i Farrelovi za pravdu, že přítomnost té zatracené lodi u pobřeží severně od Carricku byla při nejmenším podezřelá. Ovšem nemohl dělat ukvapené závěry. Přes Průliv pronikaly nejrůznější zvěsti. Některé více či méně uvěřitelné, ale válka zatím vyhlášena nebyla a jemu přes všechen vliv nepříslušelo o takových záležitostech rozhodovat.
Promnul si čelo zbrázděné vráskami, otevřel lodní deník a začal jím zpětně listovat, aby našel příslušné zápisy a mohl si o celé šarvátce vytvořit ucelený obrázek, když padl zrakem na zdánlivě nenápadný zápis datovaný pár dní před osudným střetem. Kratičká noticka psaná úhledným, ale rázným rukopisem, zmiňující setkání s rybářským člunem.
Byl by ji přešel jako zcela nepodstatnou, kdyby jen o pár řádků níže nebylo zmíněno jméno, o kterém doufal, že už je nikdy neuvidí ani neuslyší. Když se o několik denních zápisů později dočetl, že té osobě bylo nabídnuto místo po jednom z padlých důstojníků, na krátký okamžik ztuhl. Doufal, že se mu podařilo tu nepříjemnou záležitost s dcerou bývalého kapitána Skřivánka vyřešit elegantně, v tichosti a bez zbytečného rozruchu. Nemohl se mýlit víc. Dopil pohár vína téměř naráz a vstal, aby si dolil.
Zlomek vteřiny přemýšlel, že by měl být pro tentokrát důraznější, ale pak tu myšlenku zcela proti svému vlastnímu přesvědčení zavrhl. Jistě, mohl by tu osobu pohnat před soud, ale tím by jen rozvířil vody. Všeteční pisálkové, co strkají zvědavé nosy, kam mohou, jen aby se dostali k nějaké senzaci, by celé námořnictvo vláčeli blátem, kdyby zjistili, že významné kapitány a další vyšší důstojníky dokázala vodit za nos mladá holka, a to dokonce celé roky, než byla odhalena. To by byl skandál, jaký si nemohl dovolit. Ne v situaci, kdy se vyhlídky na budoucnost jevily značně nejistě. Morálka a přízeň veřejnosti šly ruku v ruce a nemohl je podceňovat.
Pokud měl Vincent Farrel pravdu, byla válka na spadnutí. Nemohl se zabývat takovými ve své podstatě nedůležitými podružnostmi. A pokud se doopravdy začne válčit, s trochou štěstí se ten malý, ale zjevně zatraceně neodbytný problém vyřeší i bez jeho přičinění.