Věštecká

Řekni koule křišťálová,
co budoucnost pro mě chová
za závojem přítomnosti.

Zkoumám kávy sedlinu,
zda mám čekat hostinu,
či se roky příští postím.

Naslouchám vnitřnímu hlasu,
zatím, co se vlny času,
o útesy dneška tříští.

Hledám v kartách, runy házím,
odpovědi nenacházím,
co mi nesou roky příští.

Možná je to celé tím,
že o ni vlastně nestojím,
že mám obyčejný strach.

Že mě neskutečně leká,
možnost že to co mě čeká,
utápí se v temnotách.

Radši karty tiše skládám,
už budoucnost nevykládám,
dělám co se mi zalíbí.

Prostě žiji přítomností
a naději v duši hostím,
že se to nějak vytříbí.