Poezie

Všechno bylo řečeno
jen ještě ne všemi
každý už má sbaleno
prózou či veršemi

Rozložené klávesy
a spolknutá slova
zakrytí jsme nebesy
než v příštím roce znova...

Snad při přízni osudu
(když nepohlédnem do sudu
dna.) Zpříma.
Kde houba z houby dřímá.

A kdo je bez VÍNA!
ať první hodí žejdlíkem
že snáz se rozpomíná
...kdo nespitým je viníkem

že v dubnu duben končí.
Byť to nikdo nečekal
nebo čekal opodál
s vidlema a s loučí

(jak při správném loučení
co ve vězení vězí
nevdává se, nežení
přestože je březí
jako stádo jalovic
v polovic se tříště

A POKRAČUJE PŘÍŠTĚ...

Kdybych si neprošlapala svoji cestu až sem
Kdo ví, jestli bych tady stála 
Jizvy na mém těle jsou toho důkazem

Jizvy, které ani ten nejhrubší kartáč neumí smýt
Hořký je pláč bolavé duše 
Někdy je hrozně moc těžké jen dýchat a žít

Je těžké vzdorovat, když dochází síla
Bojovat s temnotou ve vlastním srdci
Přesvědčit hlavu, aby ještě žila

Kroky mě vedly a tak jsem teď tady
Ale co kdyby ne? 
Zachytily by snad jiné ruce mé pády? 

Každý den je malý dárek, to už vím
Ale někdy je to pro mě taky boj
Toho už se možná nikdy nezbavím

Kráčím suchými koryty řek
Neděsí mě silný proud
Není tu prostor pro nářek
Dlouho jsou jako troud

Děsivá zelená záře
Osuší slzu z tvé tváře

Černé jsou mrtvoly stromů
Z větví jim stoupá dým
Jako se navrátit domů
K těm všem mým zabitým

Hrozivá zelená záře
Doruda sežehne tváře

Kde koráli kvetli barvami
Zírá jen bílá poušť 
Zapadlo slunce a jsme sami
Zármutku, houšť, jen houšť

Strašlivá zelená záře
Až na kost spálí tvé tváře

Hledám jen kousek zázemí
Ach, ta nejistota
Slunce zapadlo nad zemí
Co už je bez života

Slunce zapadlo nad námi 
V bezhvězdné noci jsme sami

Dlouho po sobě sličný jinoch a spanilá panna toužili a dlouho předlouho hledali místo, kde by spolu mohli být sami. Kde se konečně budou moct oddat své lásce a vášni.

Nakonec nalezli úkryt v jasmínových keřích pod datlovou palmou, jež shovívavě skýtala stín mladým milencům.

Ušlechtilý hoch se dlouze zahleděl do hlubokých tůní očí krasavice. Dlouhé a hluboké byly i jejich polibky. Hebká tráva jim zchystala lůžko.

Granátová jablka se vyloupla z hedvábí, v úkrytu dvou alabastrových skal vykvetl nejvzácnější z korálů. Stvol vypučel.

Vtom z křoví vyskočila gazela. Vyplašení milenci se s křikem a neuspořádanými svršky i spodky rozutekli.

Ententýky
a dva špalky
poslal obra pro fialky
prapodivný strašpytel.

Sek se snad
jen v svojí touze
odmotat se po motouze?
tápat tuze? hledat dlouze?

Obr motá - tápe - hledá
Fialka se najít nedá
Namodralá celá
bledá.

Zdá se býti nemocná
z toho jak je ponocná...

Ponocuje celé dny...

Týdny... Roky...

Povysílal strašpytel už
celou řádku menších obrů,
těm výška, váha měla k dobru
být... (dramatická pauza)

Zbývá už jen ujasnit si
jak se včera, jak se kdysi
podařilo strašpytlovi
obrům vládnout, obrům kázat
kolem prstu si je vázat.

Nikoho nezpovyká.

Že příčinou byla ona
od Romana Jakobsona
Sedmá funkce jazyka.

Pochybnost mou hlavu svírá

Jaká návnada nejlíp bude využitá?

Na žížalu neberou pstruzi,

na mušku zase ti druzí.

Třešeň má rád tloušť,

úlovků chci mít houšť.

Na kapra použiju boilí,

přesný recept nikdo neví.

Jen já, jen já těsto si míchám,

osvědčenou recepturu mám.

Pochybnost mou hlavu svírá

Jaká návnada nejlíp bude využitá?

Na rybu mám tuze velkou chuť,

večeři chytím si, buď jak buď.

Nastartuju a vyrazím k řece,

rybičku chytím tam přece.

Nejdřív křeslo pěkně složím,

rybičky trochu si zakrmím.

Pak nezbývá mi než čekat,

hrozné rýmy nic se nelekat.

Nakonec, když nechtějí brát,

žížalu ze břehu vyrýpat.

Ztrácím myšlenky z hlavy
Snad ušima? 
Nevím, kam se všechny ztrácí
Chybí mi nějaké dobré zprávy
A ano, už jsem zase v práci

Ztrácím už zase chuť do života
Vytéká jako med z mozku do kanálu 
No jen si hleďte na mě, na idiota
Čeká na chválu
Dostane snad jen spálu

A ztrácím soustředění
Lebku mám jako síto
Co bylo? Je? A co není? 
Bijte mě jako žito

Ztrácím i svoji soudnost? 
O tu jsem přišla dávno
Ztrácím čest i svou moudrost
A vše, co mi bylo dáno

Ztrácím i sama sebe právě
Ztrácím to všechno velkou dírou v hlavě

Došlo kafe, jaká hrůza,

krhavý má pohled múza.

Místo aby líbala 

čela, líce nebo skráně,

na autory vztekle vrčí,

při tom zuby cení na ně. 

Autoři se marně snaží

zkrotit múzu lítici

nejeden má touhle dobou

otisk zubů na líci.

Texty leží beze změny

došlo kafe, nápad není,

perům inkoust vysychá.

Do kláves se tiše práší,

tužkám hroty neztupí

autor, který těžce vzdychá

nad papírem netknutým.

Došlo kafe, preso, latte!

Co s tím asi uděláte?

Vyhrňte si rukávy,

položte se do trávy.

Nechte múzu ať si letí

kam se jí jen zalíbí.

Však ona se zase vrátí

netřeba mít pochyby.

S lodí, jež dováží čaj a …,

pojedu jednou do dálného... kraja?

Horký písek a pestré ryby,

něco mi tu však stále chybí.

Co jen to mohlo být na rohu ulice?

Nebyla to jen tak lecjaká věc…

Kvetla modře…

Lidé si jí velmi vážili…

Možná si vzpomenu, za rok či za chvíli.

Tvá prsa jsou jako... cosi z Austrálie.

Medvídci koala či místní zmije?

Jak špatný bumerang slovo se nevrací.

Múza jak Uluru v soumraku krvácí.

Zlovolnost z vesmíru v oblasti rovníku

vysála zásoby světových jazyků.

Snad z černé díry slov zas něco vypadne.

Pták však dí kriticky: „To teda víckrát...“