Výchovné praktiky konce 50. let
„Říkám vám: nechte Keatinga, ať si pěkně sní, co nadrobil.”
Byl krysa a oni to měli tušit od začátku. Šlo mu jenom o jeho vlastní zadek. V momentě, kdy vstoupil do skladu zavazadel, bylo jasné, že s Básníky skoncoval a nápodobně oni s ním. Tu ránu do nosu si zasloužil.
K čemu to ale bylo platné? Stejně nakonec všechny zlomili. Aby taky ne, trocha psychického nátlaku, konvence doby, ošklivý pohled rodičů, Damoklův meč fyzického trestu, obyčejný strach o sebe. Člověk nemusel být ani zvlášť submisivní.
Paradoxně tak zůstalo v učebně krom Neilova prázdné místo po Charliem, který jako jediný nepodlehl.
Je to pojaté volně, obráceno do paradoxu, snad bude uznáno.