Společnost mrtvých básníků

Walter: Tak co, jak to jde?
Drama queen: dal jsem si pauzu od algebry *zívající smajlík* a učím se text.
Drama queen: a supr zpráva! Brzy budu mít hotový kostým *mrkající smajlík* jsem zvědavej, co mi vymysleli. jinak dobrý
Walter: To jsem rád. Už se těším! *srdíčko hvězdička*
Drama queen: už máš hotový úkol pro Kapitána? *smajlík s šibalským výrazem smajlík s šibalským výrazem smajlík s šibalským výrazem*
Walter: zobrazeno
Drama queen: haló????
Walter: Nojo. Pracuju na tom.
Drama queen: dáš mi to pak přečíst?
Walter: Možná?
Drama queen: *smajlík s psíma očima*
Walter: Tak dobře. Že jsi to ty.

„Říkám vám: nechte Keatinga, ať si pěkně sní, co nadrobil.”
Byl krysa a oni to měli tušit od začátku. Šlo mu jenom o jeho vlastní zadek. V momentě, kdy vstoupil do skladu zavazadel, bylo jasné, že s Básníky skoncoval a nápodobně oni s ním. Tu ránu do nosu si zasloužil.
K čemu to ale bylo platné? Stejně nakonec všechny zlomili. Aby taky ne, trocha psychického nátlaku, konvence doby, ošklivý pohled rodičů, Damoklův meč fyzického trestu, obyčejný strach o sebe. Člověk nemusel být ani zvlášť submisivní.
Paradoxně tak zůstalo v učebně krom Neilova prázdné místo po Charliem, který jako jediný nepodlehl.

„Neile?” ozval se matně povědomý hlas. Wilson ucítil na předloktí až příliš silný stisk.
„Promiňte, musel jste si mě s někým splést.”
Muž ho obrátil obličejem k sobě.
„Neile, to není možné! Vždyť jsi…” Hlas se zadrhnul v hrdle. „Nevzpomínáš si? Todd. Todd Anderson.”
To jméno spustilo sérii obrazů. Sen noci svatojánské. Jeskyně, saxofon. Básně. Mladší verze tohoto muže sedící na protější posteli a usmívající se na něj. Hrozný žal a bolest.
Wilson zavrávoral a posadil se na podlahu. Todd si dřepl naproti němu. Brečel, ale přes slzy se usmíval.
Ten úsměv poznával.
„Já myslel, že jsem tě ztratil.”
„Todde?”

Co teď může dělat?
Dneska se cítil živý jako nikdy. A to mělo skončit.
Nechtěl studovat medicínu. Toužil být hercem.
Má smysl pokračovat, když nebude šťastný?
Ale co Todd?
Nemohl ho tu nechat. Ale tak jako tak bude muset pryč. Kdo ví, kdy by se mohli znovu setkat.
Zvládne to?
Jak dál?
Otevřel okno a zhluboka se nadechl. Ledový vzduch ho zaštípal v hrdle.
Shořet nebo vyhasnout?
Zažít nebo přežívat?
A co Todd? Ani se nerozloučili...
Byl zahnán do kouta. Moc možností nezbývalo. Jedna byla horší než druhá. Bude se muset nějak rozhodnout.
Srdce se mu svíralo strachem.
Co teď?

Tolikrát ho odmítla. On se naopak odmítl vzdát naděje. Knox se šťastně usmíval, když si odváděl Chris zavěšenou do jeho rámě.

Charlie věděl, že z toho průšvih, když Camerona praští. V ten moment ale nešlo udělat nic jiného.

Konečně věděl, co chce. Přestože to znamenalo, že se bude muset vzepřít otci. Neil chtěl žít svůj život. A když nesměl...

Toddovi se strachem třásla kolena, když stoupal na lavici. Bylo to to nejmenší, co mohl pro pana Keatinga udělat.

...

Společnost je chtěla osekat a vecpat do svých škatulek.
Ale oni odmítli vzdát se možnosti žít naplno a vysát všechen morek života.

Neile
Chybíš mi
Za těmihle proklatými zdmi
Se nemůžu nadechnout
Jako bych se topil
Nejsem dost silný, abych se vzchopil
S tebou jsem se cítil celý
Teď jsem zhasl, jsem vyhořelý
Tvoje postel je studená a prázdná, ale voní jako ty
Občas v ní ležím a myslím na tebe
Když jsi byl se mnou, byl to jen kousek do nebe
A teď jsem zpátky v pekle
S tebou čas utíkal, teď se šine vlekle
Moc mi chybíš, Neile
Každá další chvíle
Bez tebe je pro mě utrpení
Můj Neile
Jak jsi mě mohl opustit?
Nevím, zda ti někdy dokážu odpustit…

Neile
Chybíš mi
Za těmihle proklatými zdmi
Se nemůžu nadechnout
Jako bych se topil
Nejsem dost silný, abych se vzchopil
S tebou jsem se cítil celý
Teď jsem zhasl, jsem vyhořelý
Tvoje postel je studená a prázdná, ale voní jako ty
Občas v ní ležím a myslím na tebe
Když jsi byl se mnou, byl to jen kousek do nebe
A teď jsem zpátky v pekle
S tebou čas utíkal, teď se šine vlekle
Moc mi chybíš, Neile
Každá další chvíle
Bez tebe je pro mě utrpení
Můj Neile
Jak jsi mě mohl opustit?
Nevím, zda ti někdy dokážu odpustit…