Noční vyznání

Ryko Niman se probudil, když s ním jeho žena prudce zatřásla.
„Cseděje?“
„Mluvíš ze spaní,“ odsekla Irena.
„Co jsem říkal?“ posadil se a promnul si oči.
V Irenině hlase slyšel úsměv. „Že jsem nejkrásnější ženská, co jsi kdy viděl, a že mě miluješ víc než vlastní život.“
„Vážně?“
„Přesvědčovat tě nebudu, věř tomu nebo ne.“
Ryko zabručel, lehl si zpátky a přitáhl si peřinu až k nosu.
„Poslouchalo by se to líp, kdybys u toho byl při vědomí a věděl, co říkáš,“ ozval se tichý, váhavý hlas.
Rykova ruka tápala, dokud nenašla tu její a nestiskla. „Je to pravda pravdoucí.“