Aldorma

Irena se opřela o hůl zakončenou dračí hlavou a oslovila kamenný náhrobek.

„Ahoj, Ryko. Vím, že jsem tu za ta léta, co tu ležíš vedle Samuela, ještě nebyla, ale znáš mě. Před těžkými věcmi jsem vždycky utíkala. Celý život jsem strávila v pohybu, na cestách… Když jsi odešel… Opakovala jsem, že jsi na hvězdném nebi a ne tady v hlíně, ale ty víš, že to byla výmluva. Prostě jsem si nechtěla přiznat, že ses vydal někam, kam jsem za tebou nemohla. Promiň mi to. Teď jsem tady, můj milý, a přišla jsem ti říct, že mám sbaleno. Brzy se uvidíme.“

Řemeslníci, opravující tvrz Maurent, se děsili chvíle, kdy se objevila baronka Irena.

Ne že by byla nepříjemná nebo přehnaně náročná. Naopak, práce ji zajímala. Až příliš.

Irena Maurentová si chtěla všechno vyzkoušet.

Výsledkem bylo, že si málem usekla prst, div se neskutálela ze střechy, a její zídku zedníci opravovali celý den. Kovář se před ní zatím úspěšně schovával.

Protože baronky se zlomeným vazem neplatí řemeslníkům, nakonec za ní vyslali nejhubatějšího z nich, mistra tesaře.

„Paní, nechtěla byste se dnes projet po okolí? Je krásně.“

„Dnes jsem chtěla pomoct…“

„Paní, ať se jedná o kohokoliv, nejvíc mu pomůžete, když nebudete pomáhat.“

Když Ryko vstoupil do pokoje, Irena právě zírala do zahrady.

„Veverka má zase mladé?“ zeptal se.

Irena zavrtěla hlavou, položila si prst na ústa a ukázala pod starou jabloň. Ryko vykoukl a uviděl Robina, jejich nejmladšího syna… s knihou?

„Není to Rylan?“ šeptl. Dvojčata sice nebyla jednovaječná, ale i tak vypadala skoro stejně. Lišily se hlavně jejich povahy – Robin nikde neměl stání, Rylan upřednostňoval hudbu a knihy.

Irena znovu zavrtěla hlavou. „Takhle tam sedí od rána. Nikdy jsem neviděla, aby u něčeho vydržel tak dlouho v kuse.“

„Co je to za knihu?“

„Ten cestopis, co jsi mi přivezl z Tristu.“

Ještě kousek, plížil se Ryko ke dveřím. Irena se držela těsně za ním. Už se natahoval po klice, když v tom-

Vrznutní podlahy. Jedno jediné, ale ve večerním tichu zaznělo jako výkřik umírajícího tvora.

Ryko i Irena ztuhli a zatajili dech.

Jedno zafňukání, pak druhé, a pak se Robin rozplakal naplno. O vteřinu později se k němu přidal Rylan. A všichni věděli, že za pár minu se ve dveřích objeví Sofiina rozcuchaná hlavička.

Irena na Ryka vrhla pohled, který vydal za tisíc slov.

„Ráno zajdu za truhlářem, ať se na to prkno podívá,“ zavrčel a poraženě se vrátil k postýlkám.

Když se řeklo zázrak, Ireně se vybavil jeden letní večer. Našla Ryka u okna jídelny, jak ladí loutnu. Zapadající slunce mu propůjčovalo zvláštní záři, až připomínal dračího pána.

„Už jsem nehrál roky,“ řekl. „Až se miminko narodí, bude se to hodit.“

Sklonil se ke strunám. Nakonec spokojeně pokýval hlavou, zadíval se na západ slunce jako by hledal inspiraci, a začal hrát.

A svět se zastavil. Irena zatajila dech. Čeledíni nechali práce a zvedli oči k oknu. Ptáci ztichli a zaposlouchali se. Tichem teplého večera se linuly jen tóny loutny.

V Tristenolu se dračí páni nevyskytovali – zázraky museli obstarat obyčejní lidé.

Když přišli o svoji domovskou planetu usadil se v jejich srdcích žal. Tak hluboký, že jej cítili i ti, kteří se narodili až později.

Když narazili na své druhy z jiných planet, do jejich života se opět vrátil smysl. Nakonec bylo druhů sedm a každý se vyznačoval jinou barvou.

Když společně nalezli planetu, na které vystavěli chrám, měl si každý rod vybrat místo, které bude jejich domovem.

Dlouho hledali to správné místo, ale nedokázali žádné vybrat. Báli se, že by opět přišli o svůj domov. A tak zvolili místo, které nezanikne, nespadne.

Černý dračí rod si zvolil věčnou hvězdnou oblohu.

Ryko Niman se probudil, když s ním jeho žena prudce zatřásla.
„Cseděje?“
„Mluvíš ze spaní,“ odsekla Irena.
„Co jsem říkal?“ posadil se a promnul si oči.
V Irenině hlase slyšel úsměv. „Že jsem nejkrásnější ženská, co jsi kdy viděl, a že mě miluješ víc než vlastní život.“
„Vážně?“
„Přesvědčovat tě nebudu, věř tomu nebo ne.“
Ryko zabručel, lehl si zpátky a přitáhl si peřinu až k nosu.
„Poslouchalo by se to líp, kdybys u toho byl při vědomí a věděl, co říkáš,“ ozval se tichý, váhavý hlas.
Rykova ruka tápala, dokud nenašla tu její a nestiskla. „Je to pravda pravdoucí.“

Septimus měl pocit, že se svým obchodem zavítal do špatného domu.
„Stačí malá investice a mnohonásobně se vám vyplatí,“ přesvědčoval ženu s jizvou na tváři, i když do toho pod jejím potměšilým pohledem nedokázal vložit srdce.
„Chceš vidět investici?“ vzala ho kolem ramen a ukázala na lidi, kteří pracovali v jejím obchodě. „Dej tulákovi domov a dozvíš se něco o každém koutu země. Zaměstnej uličníky a dozvíš se o každém koutu města. Zaměstnej lehkou holku a dozvíš se o nectnostech jeho obyvatel. Ale,“ znovu si prohlédla Septima, „hodil by se mi švihák, který dokáže zaujmout i ďábla jako jsem já.“

Patrick utekl na Žraločí ostrovy předtím, než se ho rodiče pokusí oženit. Ani po několika letech neměl stále na svatbu pomyšlení.

A pak na ostrovy připlula ona. Ta tam byla ta zlomená žena, kterou si pamatoval. Ne, nesmála se, a pokud ano, smích ji nedošel do očí. Ale žila, a život si užívala.

Nejprve společně trávili čas při obchodních schůzkách. Postupem času se jejich rozhovory týkaly všeho možného, jen ne obchodu.

Najednou začal chápat, co mysleli staří námořníci tím, když se zmiňovali, že s tou správnou osobou není pro žádného námořníka těžké navždy spustit kotvu a prožít šťastný přístavní život.

V královské kapli vždy hořely svíce, kněží je nesměli nikdy nechat zhasnout. Po válce jich tam král Simeon osobně zapálil pět a průběhem let přidával další.
Dnes se nemocný král dobelhal do své kaple, podpírán královnou. Po městě se šeptalo, že umírá.
„Hoří,“ usmál se s úlevou.
„Proč na nich tak trváš?“ řekla.
„Doufám, že díky nim mě najdou, když se dívají z hvězdného nebe. Občas jim vyprávím, co se děje, aby věděli, že jsem jejich dary nepromrhal.“
Roztřeseně se nadechl a všech dvanáct svící postupně sfouknul.
„Teď už jim to řeknu osobně.“
Druhý den se Tristem rozezněly smuteční zvony.