Dar

Volavka se nevracela několik dní. Když opět přistála na zápraží, neměla stání, místo spočinutí složila plukovníkovi k nohám několik cibulek neznámé rostliny a pak se mu pohledem vpíjela do očí a netrpělivě klapala zobákem. Kapitán ji chtěl ukonejšit, ale sekla po něm a pak k němu jednu z cibulek přistrčila. Plukovník vzal rostlinu do rukou a vytryskly mu slzy. Ne z té zvláštní pronikavé vůně, ale z toho, co rostlina tichým hlasem šeptala o svojí domovině, o lidech, které léčila a o těch, které vyléčit nedokázala. Požádala ho, ať ji zasadí, aby mohla zesílit a pomoci i jemu, až jí povolá.