Plukovník (originální fandom)

Plukovník předpokládal, že se smrtí uzavřel kdysi dávno dohodu, kterou už zapomněl. Když někdo žije tak dlouho, začne mít pocit, že je významnější než druzí a představovat si, že obdobně významný bude jeho odkaz. Svou uniformu, atakovanou mnoha generacemi molů, udržoval stále bílou, boty čisté, pálenku starší než stromy v zahradě v dostatečném množství, vše připravené k opulentnímu pohřbu. Nedopatřením však zemřel po cestě od jedné italské dámy a tak se jeho posledním vyřčeným slovem stalo „Čau.“. Díky této osudové chybě plukovníkova památka přišla o svou důstojnost a jeho jméno zapadlo tak důkladně, že už si ho nepamatuju ani já.

Volavka pochopila pozdě, že rostlina z východních krajin nepatří do venkovských zahrad. Lidé s ní nemají zkušenosti a neumí s ní vyjít, místo aby jí využili, jsou sami využiti. Noc co noc přilétala a usilovně klovala, než ji nad ránem vyplašil ruch v zahradě. Příběh zachránila myška, malá stejně jako naděje. Sladké cibulky rostliny jí zachutnaly, chodila je okusovat a rostlina nakonec zeslábla natolik, že jí volavka mohla chytit do zobáku a odnést do její domoviny.
Ti, co přišli, se sbalili a odešli. Důvod pro obojí byl stejný – děti a jejich bezpečí. Život se zdánlivě začal vracet do starých kolejí.

Dokud byl plukovník doma, v hlavě mu vířily myšlenky jako můry kolem světla, z předchozího dne si moc nepamatoval a rostlina ho vábila i děsila zároveň. Venku ho však sladká vůně a smích dětí, které přes zákazy rodičů zase přiběhly, zase opojily do bezmyšlenkovitého štěstí. Možná že rostlina sama nevěděla, jestli je přítel nebo nepřítel, v těchto intencích rostliny neuvažují, jsou ryze pragmatické. Když jste celý život vázáni k jednomu místu, kde se ocitnete náhodně a bez možnosti změny, musíte z něj vytěžit maximum, ať už jde o symbiózu nebo parazitismus, tenhle život vám byl předurčen a žádný jiný nebude.

Rodiče za plotem volali, lákali, vyhrožovali, děti jim šťastně mávaly a volaly je na oplátku k sobě, ale zahradu opustit odmítaly. Vesničané i ti druzí na sebe najednou hleděli s porozuměním, potíže s dětmi holt máme někdy všichni, viděli si na očích počínající hněv, počínající úzkost, pramenící z nenadálého narušení řádu. Rostlina cítila jejich mrzutost, navzdory všemu chlorofylu nebyla ve čtení lidí žádný zelenáč. Věděla taky, že je po dni s dětmi příliš oslabená na to, aby ji zvládla. Začala uvolňovat silice. Děti už se nesmály, byly podrážděné, strkaly do sebe, i plukovník se zachmuřil a vyhnal je ze zahrady.

Děti se nevydržely dlouho jen tak koukat, jen co první odvážlivci přelezli plot, už se za nimi hrnuli další. Plukovník se na ně smál a podával jim hrnečky, někteří se nedali pobízet a jejích pomlaskávání povzbudilo i ostatní. Přicházely děti z vesnice a brzy se odvážily i děti těch, co přišli. Zahrada byla plná smějících se sytých dětí, které se prodíraly bujným listovím. Možná nějaké potrhali a podupali, ale rostlina se dělala hezkou a mlčela, byla spokojená a připravená nechat se plenit a vydávat svou mízu. Hlahol přilákal i první rodiče. Volali na děti, ale nikomu se nechtělo zahradu opustit.

Plukovník seděl v pozici lotosového květu, plný všeobjímajícího štěstí. Seděl tak už třetí den v kuse a kolem plynul nepovšimnut lepkavě hustý čas. Rostlina už ho nemusela nutit ke konzumaci, sám si nabíral plné dlaně a ještě olizoval prsty. První si ho všimly děti. Chodily se na něj dívat skrz plot. Bílou uniformu měl zmačkanou, vousy rozlítané do všech stran a v tváři blaženost, kterou si také přály zažít. První den s posměškem, druhý s touhou, třetí už byly šílené zvědavostí, která je pořád hnala k domku se zahradou, kde listy jako by jim něco šeptaly a lákaly je dál.

V noci rostlina utichla, to byla jeho šance. Plukovník odsunul zástrčku, ale dveře se neotevřely. Rostlina už obsadila zápraží, zarostla dveře a pár drobných výhonků se dokonce plazilo nad prahem. Pokusil se vylézt oknem z ložnice, rostlina ho ale chňapla za kotník, ještě než stihl dopadnout a táhla ho sebou do zahrady. „Jesss.“ zašustila a panovačně ukázala na jeden z kbelíků s mízou. Plukovník se kolem sebe oháněl pěstmi, ale vymanit se nedokázal, ani když mu rostlina nacpala sousto do úst. Bylo omamně sladké a chutné a on pocítil nesmírný pokoj a to, že v životě právě nepotřebuje nic jiného.

Plukovník seděl sklesle ve zšeřelé sednici a vyhýbal se pohledu do okna. Najednou ho začalo svědit na hrudi, přesně v místech, kde kdysi nosíval medaile za hrdinství a službu míru. Poškrábal se, ale dotěrné svědění se za chvilku ozvalo znovu. Tělo ho volalo do služby a on tu seděl jak stará podvlíkačka a bál se rostliny. Byl čas navléci parádní uniformu a jednou pro vždy zjistit, zda volavka byla jen nepřítelem nastrčená volavka či jeho skutečná přítelkyně a rostlina přebujelý drzý výrostek, nebo užitková plodina, která stojí na jeho straně, i když u toho vydává více zvuků, než je příjemné.

Nikdo jiný by si chybějícího vejce nevšiml. Ale tetka Gaussová od mala ráda počítala. Kolik kroků udělá cestou ke studni, kolik letokruhů má pokácený strom, kolik tašek má na střeše, kolik dětí ve vesnici je podobných mužům, které nazývají otci. S pečlivostí, kterou si přivezla z rodného Německa, si o všem vedla záznamy ve formě uzlíků na nitích. Její slepice nesly přesně. Počet slepic byl konstantní. S údivem se svěřila sousedce. S každými dalšími ústy příběh odchylného vejce nabýval, získával ostřejší hrany a z mlhy kolektivního vědomí se začal vynořovat pachatel. Ti, co přišli. Nikoliv slepice, co odběhla do stodoly.