DMD č. 12. pro 12. 4. 2025. Téma: Cibule

Františka stojí u plotny.
Vaří si odvar z cibule, jako každý večer už pár týdnů.
Markétka klidně spí ve vedlejší místnosti.
Kapesníkem v dlani utlumí chraplavé zakašlání.
Ví, co to znamená. Pochází z chudých poměrů, dospívala mezi dělníky z Kolbenky. Někteří zažili Vysočany ještě před první válkou, další před připojením do Velké Prahy.
Většina, alespoň z doslechu, tuberkulózu před objevem antibiotik…
Ví, že dnes je to jinak. Lékaři by pomohli, ale za jakou cenu?
Izolace v ústavu. Na jak dlouho? Tři měsíce? Šest?
A co její holčička?
A tak vypije čaj, potře hrudník sádlem, znovu a znovu, den co den…

S kbelíkem v rukou a děvčátkem pár kroků před sebou stoupá po důvěrně známém schodišti. Ani její jméno už mu není neznámé.
„Býváš tu často sama?“ ptá se, zatímco Markétka otáčí klíčem ve dveřích. Je to ten stejný klíč, který odevzdal před nástupem do vězení?, napadá Jana mimoděk.
Dívka pokrčí rameny.
„Mám být u Děkánkových,“ vysvětluje váhavě.
Vstoupí do bytu. Známě neznámým prostorem se line nasládlá vůně cibule.
„V hospodě?“
Markétka přikyvuje.
„Paní Děkánková mě poslala domů, že dnes akorát překážím… Mamince to ale… Nepovíte jí to, že ne?“ ujišťuje se kvapně, polekaně.
Mlčky zavrtí hlavou. Opatrně zdvihá pochroumanou květinu…

Krabička, ležící před panem schemnickým notářem, byla zabalena v plátně, převázána vyšívanou stuhou a dodána poslem, který mluvil německy nezvykle.
"A co vlastně říkal?" zeptala se paní Agáta.
"Co jsem pochopil, tak je to dar od obdivovatele."
Agáta pozvedla obočí.
"Hlavně, aby to nebylo od obdivovatelky."
"Ale Agátko..."
"Já vím. Tak už to rozbal, drahý. Nebudeme nad tím přece sedět až do Vánoc."
Barbarič rozvázal stuhu, rozbalil plátno a otevřel vyřezávanou krabičku.
Uvnitř, v sametovém hnízdě, ležel kulatý kovový předmět.
"To není možné..."
Matěj uctivě zvedl dar a odklopil víčko.
"Hodinky. Švajcarské."
"Jestli je uvidí kapitán, dojista ho trefí šlak."

Grachty jsou zamrzlé, řetězy můstků obrostly ledem a znehybněly. Vdova Jansenová se zařadí do fronty na talíř řídké polívky a trochu lidskýho kontaktu.

"Včera jsem děckám uvařila pár tulipánových cibulek," vykládá zrovna mladá Bakkerová. "Byly tak hladový, že ani nekňouraly, jak jsou hořké."

"Hrůza, čeho jsme se dočkaly," přikyvují sousedky.

"Ale Lotty nevypadá, že by strádala," ukáže vdova Jansenová kysele na děvčátko, které se tiskne mámě k sukni. "Už ani nejni tak bleďoučká jak dřív."

"Vypadá to, že se nám Lotty uzdravuje," pohladí matka holčičku po hlavě. "Ale je to záhada. Ostatní děcka jsou jak mátohy, a Lotty dokonce přibrala."

There it was. The last onion in the universe.

Lister prodded it with the tip of his finger. He felt like he should be feeling the weight of the moment; perhaps even a bit of ennui or loss - but all he felt was hungry.

"Right, then..."

It didn't take long to slice it all up, and the airfryer was a very fast and efficient model. His first - and the universe's last - portion of onion bajis were done.

They were delicious. Maybe they shouldn't have been. Maybe he shouldn't have licked his fingers either, but he did. That was the end.

Oklepal jsem cigáro a přitom vyfoukl kouř.

Nespouštěl jsem z něj pohled. V očích měl soucit a strach.

"Viděl jste to z dálky. Náhodou."

Horečnatě přikyvoval.

"Sledoval jste ji."

Zaváhal.

"Chtěl jsem ji poznat, nestihl jsem to."

"Mluvil jste s ní. Máme kamerový záznam."

Přimhouřil oči.

"Oslovil jsem ji. Otočila se, ale nezastavila."

"Pád byl nešťastná náhoda."

"Ano, tragédie."

"Našli jsme zakrvácený kámen. S otisky.

Jako obří cibule. Navenek čerstvá, ale s každou vrstvou prohnilejší.

"Vyprovokovala mě!"

"Zabil jste ji zezadu."

Mlčel.

"A pak jste ji brutálně znásilnil. Klackem."

Prošpikoval mě žraločím pohledem. Soucit byl ten tam.

"To teda jo."

Ve vesnici rozhodně nepřijali s úsměvem, když hrabě na svém panství zakázal pěstování česneku.
Nebude stroužek na potření topinky. Nebudou voňavé klobásky ani bramborák, a už vůbec nebude talíř česnečky.

Dbajíce svého vzdělání, vrhli se tím víc na ostatní zeleninu rodu allium.
Chleba se sádlem a cibulí, utopenci, guláš s notnou dávkou cibule, brambory sypané cibulovou natí, zeleninový salát se šalotkou, a před tím vším porcičku cibulačky nebo pórkovky.

Záhy však zjistili, že cibule je před panskou krvežíznivostí neochrání.
Zle by to s nimi dopadlo, nebýt chasníka, kterému se cibule už zajídala a raději posnídal krajíc chleba mazaný pažitkovou rozhudou.

„Ne že bych zpochybňoval postupy vaší organizace, Michelle, ale nemohli byste ty britské letce převlékat za něco jiného?“ stěžoval si René.
„Proč? Maskování za prodavače cibule je součást jejich výcviku.“
„Našim hostům už cibulačka leze ušima a nedivil bych se, kdyby si někdo všimnul, že těch prodavačů je tu nějak moc…“
„Hmmm,“ zamyslela se partyzánka, „popřemýšlím, o tom.“
*****
René zrovna vzadu kontroloval zásoby, když se z lokálu ozvalo: „Cibule na prodej!“
Všeho nechal a spěchal do lokálu, zatímco si pod vousy mumlal: „Zatracená Michelle, jako bych jí neříkal-“
Zarazil se uprostřed věty. V lokále stál britský letec ověšený kapesními hodinkami.

“Ha, stůj zrůdo! Tady tvá cesta končí!” lord Farquaad shlédl na zlobra stojícího na nádvoří.
“Jo a kdo mě zastaví?!” odpověděl zlobr a vyhrnul si rukávy.
“Představuji ti mého šampiona! Pepe, na něj!”
Se zaduněním spadl padací most a z brány s příšerným ječením vyběhl mužík v zástěře.
Zlobr ho čapl a rozchechtal se.
“Tenhle pidižvík mě má zastavit?!”
“Ovšem! Jeden ptáček mi po mírné dávce mučení prozradil, jaká je tvoje slabina!” lord Farquaad poukázal na svázaného Oslíka. “Všichni zlobři jsou prostě cibule. A tady Pepe tě oloupe! Jak prosté!”
Pepe vycenil zuby a vytasil jako břitva ostrý kuchyňský nůž.