Podivín

Jemná záře kolem lidí,
různé barvy, různý svit,
a on tvrdí, že ji vidí,
lidské duše lehký kmit.

Lidé mu to nevěří,
ani se jim nediví,
klíčovou dírkou duše dveří,
tohle světlo nevidí.

A tak tiše v koutě sedí,
hlavu v dlaních opřenou,
na barevné duše hledí,
jen tu svou má zavřenou.

Tiše sedí, možná pláče,
jak jsou lidi vlastně slepí,
divoce mu srdce skáče,
když se na něj černo lepí.

Černo smutku dlouhý šos,
kterým duši přikryje,
malý chlapec tahá nos,
oči v dlaních ukryje.

Vidí duše jiných lidí,
chrání jejich zář,
jen tu svoji nevidí,
smutek halí tvář.