DMD č. 09. pro 9. 4. 2025. Téma: Sluneční paprsek

Ještě stále musela před sluncem mhouřit oči. Tak dlouho žila ve stínu mračen těsně před bouří, a když zpod nich unikla pod šerou klenbu hvozdu, zavázali jí oči kouzlem zapomnění.
Tady v zálivu se oslnivá modrá obloha táhla donekonečna a všechno, i skály, hlína a šedé zdi domů, mělo barevný nádech, měnící se s denní dobou. Jako by to bylo docela jiné slunce než to pouštní, hladové a nesmiřitelné, které trestalo odsouzence přivázané ke kůlům.
Otřela si dlaně o sukni. Drobná zrnka písku se jich zarputile držela. Když je chtěla smést, zrnka zajiskřila a rozzářila se v obrazci neznámého souhvězdí.

Evy byla egyptoložka a když na to přišlo, tak možná i badatelka- dobrodružka. Ale, a to především byla knihovnice. Na což byla také patřičně hrdá. Věděla, že do místnosti pod Anubidovýma nohama, kam právě s O`Connellem a jejím bratrem Jonathanem po lanech sešplhali, už 3000 let nevkročila živá duše. Ale kde že se to vlastně nacházeli? Starověké Egypťany, jejich písmo a zvyky znala lépe než kdokoli jiný na dlouhé míle od Káhiry. Narovnala si brýle na nose a otočila zašlým zrcadlem, tak, aby se od něj světlo seshora odrazilo na první z řady dalších, důmyslně rozmístěných po komnatě. "Budiž světlo."

"Zákeřné Vidle pro Skryté Hrábě, orli bělohlaví zase pokáleli vosí hnízdo, tentokrát číslo šest."
"Skryté Hrábě rozumí, tedy vlastně nerozumí, která základna to je?"
"Taky by ti občas neuškodilo kouknout do kódové knížky."
"Neštvi a vysyp to."
"Číslo šest je komunikační a odposlechová stanice v Cul-de-Chat."
"Komunikace a odposlech, říkáš? Musime ověřit stav Slunečního Paprsku."
"Hans?"
"Ja? Nein, jsem v poržátku. Slafní Amerikanische Flieger trefili akorát latrínu."
"To jsme rádi, Hans. Byla by tu bez tebe nuda."
"Ah, fick mich, teť jsem prosradil, kde se nachásím."
"Buď v klidu, tím spíš víme, kam ty naše magory neposílat. Zákeřné Vidle konec."

Kapitán na můstku vydal pokyn ke skoku.
Deset palub pod ním pulsní generátor pohonu začal vrnět pravidelným rytmem. Loď se mírně otřásla, když došlo ke složení hangárových modulů. A po průzorech se začala plazit tíživá temnota sklápěného stínění. Těsně před dovřením štítu na můstek pronikl poslední paprsek domovské hvězdy Sol a v rovině ho celý ozářil. Pulsy generátoru nyní prostupovaly celou lodí, jejich rytmus přerušen pouze odpočtem navigátora.
Loď se naposledy zatřásla a utichla. Když se štít zvedl, kapitán se zahleděl na vzdálenou tečku a věděl, že hledí na paprsky, které se na svou cestu vydaly čtyři roky před ním.

Luke přepnul několik spínačů a zatáhl za páku, načež motor párkrát zakašlal, škytnul a chcípnul. Luke si povzdechl a opět vzal do ruky šroubovák. Ten přívodní ventil pořád zlobil.
Pro usilovné šroubování si nevšiml tetičky Beru, která ho již notnou chvíli ze dveří pozorovala.
„Luku, že tys byl ráno i pro nějaké součástky? vytrhla ho ze soustředění.
Překvapeně vzhlédl. „Byl, proč?“
„Pro samý spěch do dílny jsi zapomněl tašku s mým nákupem před vchodem. Pražila tam na ni slunce.“
„Aha, promiň.“
Tetě zacukaly koutky. „Chci jen říct, že do příští cesty do Mos Eisley budeš jíst spoustu vajíček na tvrdo.“

Druholigový baseballový zápas mezi kočkami a liškami skončil fiaskem.

Poté, co nadhazovač z kočičího týmu poprvé odhodil míč, nastala mela. Pálkař z družstva lišek úspěšně odrazil míč do pole, kočky si však liščího pálkaře nevšímaly a začaly zběsile poskakovat. Lišky tak brzy slavily první homerun svého hráče. Při dalším nadhozu se situace opakovala.

Později se ukázalo, že spolu s míčem liščí baseballista pokaždé pálkou odrážel i sluneční paprsek, který byl pro kočky lákavější než samotný zápas.

Protože se celé utkání odehrálo za jasného počasí, lišky drtivě zvítězily.
Kočky odmítly situaci komentovat a šly si dát do šatny šantu na žal.

Narozený na konci září, s odkladem školní docházky, vývojovou dysfázií a poruchou pozornosti. I s jistotou asistentky si pro něj nepřejeme velkou státní školu. Oba máme své nepříjemné zkušenosti.
Škola snů je malinká, soukromá, tak akorát alternativní.
Zápis. Nervy jako u maturity.
Je úžasný! On, který tvrdil, že do žádné školy chodit nebude, nemluví teď o ničem jiném.
V první fázi vybírají uchazeče, kteří půjdou do losování o sedm míst. Vybrali ho!
Teď už to musí vyjít!

Po dnešním losování přichází hořký pád z obláčku, horečné zkoumání všech dalších možností a doufání, že odněkud z temnoty vysvitne jasný paprsek naděje.

Les se rozhodl, že zatáhne hnědozelenou oponu. Koruny a větve se propletly, aby vytvořily neprostupnou zeď. Hrobové ticho občas narušilo zlověstné šustnutí.

Šššš, křuch, a nic víc.

Kájoška zaklela. Neviděla si na špičku nosu a právě vrazila do dubu. Přísahala by, že se v kůře rozžhnula dvě zlomyslná očka.

Cupitala dál, ruce natažené před sebe.

Ohyzdný, nepřátelský hlas ji dokonale překvapil.

"Užíváš si přítmí?"

"Uaaaaa!"

Horečnatě přemýšlela.

Potřebuju světlo!

Vyšátrala zapalovač a škrtla. Odpověděl jí škodolibý smích.

"Slunce je jen jedno." Hlas rezonoval prostorem, vycházel z každé větve, z každého listu.

Ve světle zapalovače uviděla zajíčka.

Vycenil tesáky a skočil.

Ismark Koljanovich držel stráž.
Venku zuřila bouře, a v kostele svatého Andrala se schovávali přeživší. Ze zdí Ravenloftu sem doléhaly zvuky boje, a skřeky démonů, bránících svého vládce.
Bylo už těsně nad ránem, když všechno utichlo.

Ismark vyšel z kostela, v rukou meč a na rtech zoufalou modlitbu k Pánu jitra. Nenech tu naději zemřít. Znovu už ne. Prosím.

Obloha se nad ním rozestoupila, od mokré dlažby se odrážely zlaté paprsky ranního slunce. Ismark stál, oslněn hřejivým svitem.
Irina vedle něj klesla na kolena a Ismark cítil, že mu po tvářích stékají slzy.
"Zázrak," zašeptal kdosi.

Nad Barovií vyšlo slunce.