Severka, ó náš pán, Severka

Zatímco jeho kapsle putovala vakuem vesmíru, přemítal, jestli ještě někdy spatří nějakou planetu. Ideálně obyvatelnou. Lidmi.
Vzato kolem a kolem, přežil to. Sice jako Schrödingerova kočka, protože jeho zásoby čehokoliv nejsou nekonečné, ale šance tu je.
Vysílal signály o pomoc a doufal, že zachytí odpověď. Napínal uši do ohlušujícího ticha.
Jenže všechny ty ozvěny byly jen chiméra. Jen to, co slyšet chtěl. Už už cítil vzrušené šimrání adrenalinu v břiše, když si uvědomil, že prostě jen obyčejně blouzní.
Strach, beznaděj, prázdno a temnota ho zase zahalily.
A tak dál putoval vesmírem jako Zlatá deska, která se jednoho dne nadobro opotřebí.