Svět bez dotyku

Henry nevěděl, komu věřit. Chtěl ochránit Grace a jejich syna, ale k čemu by to bylo, pokud všichni na Zemi zemřou?

Držel v ruce logpad se zprávou od Lockwella a hlavou se mu přesypávaly myšlenky jedna přes druhou.

Lockwell chtěl moc. To bylo jasné už v okamžiku, kdy došlo k nehodě a všichni členové rady zahynuli.

Chtěl zachránit lidstvo, ale jen proto, aby mohl mít ještě víc moci. Nezištnosti by se v tom nenašlo ani za okousaný nehet malíčku.

Ale Henry toho mohl využít. Zachránit Grace, dítě, co nosí, Zemi i budoucnost.

A Lockwella se někde cestou prostě obyčejně… zbaví.

Edith složila hlavu do dlaní.

„Spojili jsme dohromady všechna vodítka a víme, že za tím stojí Lockwell a ti Andrageni, ale nemáme žádný důkaz, který by obstál!“

„A taky neznáme motiv, na to nezapomeň. Každý čin nějaký potřebuje mít. Dobře, Lockwell je chtivý moci a zjevně neváhá jít přes mrtvoly, ale proč to chtějí oni?“ Viktor si poklepával prstem o spánek.

„Chtějí naši planetu?“ zeptala se Edith.

„Jasně… ale proč by likvidovali jen nenarozené? Nebo myslíš, že mají nějaký plán i s námi?“

Edith se otřásla.

Měla tušení, že pravda bude hlubší.

„Musíme nalíčit návnadu. A možná taky skřípnout Lockwella.“

Edith se skláněla nad dokumenty už několik hodin, nejedla, nepila, jen četla, jako kdyby jí šlo o život.

„Ty ses do toho zažrala,“ zasmál se Viktor, když se vrátil z venku s donáškovým jídlem. „Přinesl jsem večeři, musíš se najíst, nebo zkolabuješ.“

„Nemůžu,“ zavrtěla hlavou. „Mám pocit, že už už na něco přijdu, ale pořád to nemůžu polapit.“

Nakonec přeci jen zvedla oči.

„Jsi už unavená, nevidíš jasně,“ podotkl Viktor. „Měli bychom jít spát. Ráno na to přijdeme.“

„Čím dál víc mám pocit, že to je šifra. Ty záznamy komunikace nedávají smysl.“ Zaťala zuby.

A pak se jí rozsvítily oči.

Freyja stála před kurníkem a nemohla se pohnout.

V mysli jí vytanula stará vzpomínka, zasunutá hluboko vzadu.

Byly dny, kdy si na Grietje nevzpomněla, které následovaly ostny výčitek, že zapomněla.

Ale teď zírala na slepice batolící se v měsíční krajině a viděla to, jako by se to právě dělo.

Grietje byly dva roky, roztomilé kaštanové culíčky se jí houpaly nad rameny, když vesele naháněla slepice a volala „kokodák!“ Freyja cítila její teplé dlaně ve svých, když jí Grietje co nejopatrněji podávala sesbíraná vajíčka. Jedno se rozbilo a holčička nad ním plakala.

Jako teď plakala Freyja, že některé věci nelze odestát.

Úspěšnost početí a vyvinutí plodu byla stoprocentní.

Staletí vývoje přinesla perfektní postup při oplodnění a výběru toho nejzdravějšího embrya. Vzhledem k tomu, že ženské lůno jakožto největší prvek náhody v celém procesu už nebylo potřeba, odpadaly rozpaky nad negativním těhotenským testem po transferu.

A taky zcela zbytečné relikty necitlivých vět, které se po celá staletí držely ve společnosti, jako například:

„Asi to tak mělo být.“

„Uděláte si další.“

„To je přirozený výběr.“

„Ještě to nebylo ani miminko.“

„Třeba by bylo postižené.“

Nebo nanejvýš hrubé a neslušné prohlášení, že „příroda asi ví, proč nemůžete mít děti, možná je to tak lepší.“

Grubindar si pročítal údaje na logpadu a odškrtával položky.

„Ne, ne, ne, nedostatečné, ne, ne, možná, n– ano!“ 

„Co?“ zvedl hlavu od monitoru Heirisk. „Máš něco?“ zeptal se nadějně, ale opatrně.

Už týdny hledali poslední svět, který by vyhovoval Skapanarovým požadavkům k oběti. Páté místo na kandidátce bylo dosud prázdné.

„Podívej se,“ ukazoval mu Grubindar obrazovku. „Tohle jsme přesně hledali.“

„16 miliard obyvatel,“ pokýval uznale Heirisk. 

„A to není to nejlepší,“ odvětil Grubindar. „Hele.“

„Rozmnožují se pomocí umělých děloh?“

„Jo.“

Heirisk hvízdl.

„Perfektní. Dostaneme pochvalu za extra efektivitu.“

Grubindar se zazubil. 

Ulevilo se mu, že poslední obětí nebudou oni dva.

Grace nečekala od obydlí v Nordkappu nic nóbl, ale když otevřela dřevěné dveře jejich přiděleného domu s doškovou střechou, byla v šoku.

Hliněná podlaha, dřevěné nenalakované lavice a stůl, otevřené ohniště, lůžko vystlané místo matrací kožešinami.

Byl to naprostý kontrast k jejich čistému bílému domu.

“Proč žijete takhle, když je dostupné mnohem větší pohodlí?” obrátila se na starší ženu.

Freyja ji zamyšleně pozorovala. “Protože někdy je potřeba vrátit se na úplný začátek, aby mohlo dojít k obrodě,” řekla nakonec. “Zvyknete si. Jako všichni.”

Grace přikývla.

A ačkoliv by to neřekla, na kožešinách se nakonec nespalo tak špatně, jak se obávala. 

“Henry, jak jsi jim mohl říct, že jsem těhotná?” Grace se šok zrcadlil v očích.

“Proboha, je to moje práce!” Henry bezradně rozhodil rukama.

“A já jsem tvoje žena a je to tvoje dítě!” vykřikla. “To tě nenapadlo, že jeho život pro ně nebude priorita?”

“Nemyslel jsem…” vydechl odevzdaně.

“Očividně!” šlehla ho sarkasticky.

“Podívej se, pokusím se to vyžehlit. Vím o jedné enklávě…”

“O které oni vědí pravděpodobně taky,” odsekla Grace.

“To samozřejmě. Ale nechají nás tam být. Nepsané pravidlo.”

“Tím bych si nebyla tak jistá,” odvětila zachmuřeně.

Jenže jinou možnost stejně neměli. A tak Grace Henryho olivovou ratolest přijala.

V dobré víře začali plánovat porody, aby byl celý proces pod kontrolou. Kdy a jak se dítě narodí. 

V dobré víře, že to ženám přinese úlevu, se děti začaly rodit pouze císařským řezem.

V dobré víře, aby ženy nepodstupovaly diskomfort spojený s operací, vynalezli umělé dělohy.

V dobré víře, že to zlepší společnost, začali určovat, kdo může a nemůže mít děti. 

Ve skrytu, samozřejmě.

Nikdo nepotřeboval lidi, kteří kladou příliš mnoho otázek a očekávají, že na ně najdou odpovědi.

Těm, jejichž genofond se nehodil, se za malý poplatek nabídla možnost dárcovských vajíček a spermií.

Anonymní karty dárců koneckonců snesly ledasco.

Zazvonilo k večeři. Přes náves se do Síně přehnal houf dětí. Freyja se usmála a vydala se za nimi.

Naslouchala dětskému štěbetání, rozhořčeným výkřikům i radostnému smíchu. Pod její vlastní radostí ale otevíral dveře smutek. 

Vybavila si hebkost medových vlásků. Jaké by to bylo je zase cítit pod prsty? Srdce se sevřelo, když vzpomínka klouzala pod povrchem uchopitelnosti.

Povzdechla si, aby těžké myšlenky odsunula stranou. Pozorovala drobotinu, zatímco jedla.

Děti ji naplňovaly radostí, když je viděla, jak poprvé obdivují věci, které jsou pro ni tak samozřejmé.

A když po večeři přiběhly a žadonily tetu Freyju o pohádku, nikdy je neodmítla.