Uhlík

Vlaštovka jara spadla jako rosa na mou dlaň. Ztratil jsem se v dešti okvětních lístků. Vzápětí se ozve hlas májový, milý, vlídný, rozpíjí se v mraku dýmu na obloze.

To hoří naděje, planá, vyslyšená, povzbuzující, ztrácí se za horizontem neznáma. Peříčko ve vzduchu zná odpověď na němou otázku, nevyřčenou, tichou jako léto za poledne.

Barvy zpívají hymnu podzimu, který se odráží v kaštanech loňské úrody. Ulétlo listí, osiřely větve, teplo sebral severák dující od strnišť.

Poryv roztříštil zrcadlo zimy, dál nevidíš přes jíní na skle. Daleko je DMD, duben za kamny vyhlížím. Uhlík drabble řeřavé v duchu píše, čekání krátí.