Originální

Soubor letošních drabblů z Mohavské pouště je k přečtení zde: https://budec.net/node/472. Poušť, náboženští fanatici, obchod s drogami a magie navrch.

Cigareta dohořívá. Život plyne jako ten dým, jež se rozvláčně rozpíjí ve vzduchu. Oči lásky, zelené jako absint, opojné jako francouzský polibek.

Modrý pohled plný nebe s měsícem úsměvu, se sluncem štěstí. Kypící bujarost, vzdouvající se kůň cinká podkovami o cestu mládím.

Vášeň hlubokých kaštanových duhovek taje v ulicích města, touha věčná se nasytí a je z ní konečná stanice horské dráhy každodennosti.

Čas běží, ručičky odtikávají slova ve větru objetí. Fantóm miliónů let se vrací pokaždé domů na polštář bezesných duší.

Automat dohrál písničku za jednu minci, tóny citů zmizely a nárok propadl. Hranice bezhraniční. Co bys ještě chtěl?

Nesnáším ten pach. Kdykoli ho ucítím, sevře se mi srdce a hlavou běží vzpomínka na událost mého dětství.

Ten hajzl nás ve vesnici měl všechny pod palcem. Dřel z nás kůži zaživa a běda tomu, kdo by se vzepřel. Takže když jednou vzkázal mému otci, aby mě přivedl k němu, otec bez zaváhání poslechl.
Třásl jsem se jako osika a brečel. Přistoupil ke mně, pohladil mě po tváři. Z dechu mu zavanula cibule, když mě surově přitiskl břichem na stůl. Jednou rukou mě přidržoval a druhou si odepínal kalhoty. A pak...

Dodnes nenávidím pach cibule. Vyvolává ve mně vyjící zvíře.

„Máš všechno?“

„Jo. Ale řeknu ti, některý ty věci ze seznamu byly fakt nechutný. Příště si ten slimáčí sliz můžeš jít sbírat sama.“

„Ale prosím tě, nebuď taková citlivka.“

Převzala si od něj igelitku s ingrediencemi a začala je rovnat na stole.

„U všech pekel, co je tohle?“ zhrozila se při pohledu na plátěný váček nasáklý krví. Přičichla k němu a její snídaně málem opět spatřila světlo světa.

„Co? Jo tohle! No, já si nebyl jistý, kterou tchýni myslíš. Jestli moji, tvoji nebo je to jedno... tak jsem vzal raději víc.“

Nastala chvíle ticha.

...

...

...

„Adame... Tchýnin jazyk je kytka.“

„Aha.“

Kapitán Naděje se přehraboval v mapách. Na jeho vkus byly ty, které měl k dispozici, až příliš nedokončené. Prý země neznámá… Ale proč i moře? Všude samí lvi…
Konečně zpozoroval sextant, který hledal. Seděla vedle něj myš. Když se ji pokusil mávnutím odehnat, jen ho upřeně pozorovala korálkovýma očima. Zamračil se na ni.
Jeho nespokojené mručení přerušilo zaťukání na kajutu.
Vstoupil sebevědomý muž, který měl celou výpravu na svědomí.
„Říkám vám, vašnosti,“ navázal kapitán tam, kde posledně skončil, „nezdá se mi to.“
Muž se klidně usmál a lusknutím prstů zapálil svíce na stole. „Bude to v pořádku.“
„Bude,“ přisvědčila myš.

Seděla ve vlaku a po cestě psala drabble
Nevěděla, jaký z toho budou ještě trable
Myslela, že nahradí ztracené téma
Kdyby tak její mozek nepletl si i blbá jména
Přinutil ji myslet si (ten mozek), že nenapsala téma jiné
Teď ji kvůli tomu bodík mine
Tak znavená napsala něco, co napsala už předtím, zcela zbytečně
Mozek za to, že ho budí, zmanipuloval ji netečně
Jasán, napiš třeba tohle, to ti chybí
Komentujícím se zbytečný drablík líbí
Tolik se snažila, aby to stihla
Jásala, že ztrátě bodu se vyhla
A k čemu?
Na mou věru
Jeden, aby se z toho posral

Kapitán lodi přichází na příď. Už pluli několik měsíců, zásoby docházely a morálka šla ke dnu. Ale pořád na tom byli lépe než všichni ti lidé, které nechali za sebou.
"Vím," začal kapitán. "Že poslední měsíce byli pro všechny náročné. Opustili jsme ty, které jsme milovali, protože onemocněli něčím, co mohlo zahubit nás všechny. Tuhle plavbu jsme podstoupili, abychom našli nový domov bez toho, abychom se obávali, že se nám objeví černé skvrny na kůži. Dobré zprávy! Brzy dorazíme na pevninu a..."
Někdo z posádky ukázal někam pod kapitánovy nohy a zděšeně pošeptal: "Není to... myš?"
... dobré naděje." Dořekne kapitán.