Růže v trní

Hluboký nádech, napřímit záda, pozvednout hlavu. Jen žádné emoce. Odhodlaně pokynula portýrovi, který s úklonou vykonal svoji práci.
Snažila se nevnímat všechny ty pohledy, pohrdavé, obdivné, plné touhy i hnusu. Muži se za ní otáčeli, ženy odvracely tvář. Všichni věděli, kdo je, a ona zase dokonale znala každého z nich. Opovrhovala jimi za jejich povrchnost. Neměla přátele, jen zákazníky, neměla kamarádky, jen sokyně. Nelitovala toho, vybrala si svoji cestu.
Zastavila se těsně za ním. Zaváhala... jen na okamžik. Lehounce se usmála.
„Přeji krásný večer,“ zazvonil sálem její medový hlas.
Otočil se a zůstal omráčeně zírat. Čekal... co vlastně čekal? Děvku?