Nejsem zase tak chladná, myslím si, ale rozhodně nějaké meze mám. Nerozdávám cit jen tak někomu, protože spousta lidí mi dokázala, že nestojí o to poslouchat. A já je chápu, všechny ty jejich hloupé příběhy nenávidím, ale pro ně to snesu. Zpovědnici potřebujeme všichni, ne jenom zbloudilé duše.
Neustále jsem poslouchala, jak cizí srdce praská,
jak jednou ji mlátí a podruhé zas sladce laská,
jak ona bez něj nedokáže vůbec na světě být,
ale s ním po boku není možné lidsky žít.
A ať řekla jsem cokoliv – je to špatně,
vždyť já lásce nerozumím, ostatně,
jsem jen kus kamene, co zrodil se pro ostatní,
kde veškeré emoce, uzly a boje se uplatní,
a pak jdou všichni zase někam dál,
do náruče lásky – aby energii sál,
ale co já, kdo nad tím přemýšlí?
Kdo nad mými city rozmýšlí?
Ale co – ona přece necítí nějak velice,
je to jen zpovědnice…
Začínám to brát vážně, děs se světe.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit